úterý 29. prosince 2009

Kousek z knížky, kterou teď čtu.

Terry Pratchett - Unseen Academicals

On Mustrum’s order the wizards are playing football for the first time in their life. Ponder is doing the field judge and this is his report to the Archchancellor after the game.

Mágové hrajou poprvé v životě fotbal na rozkaz Vzoromila Výsměška. Rozšafín jím dělá rozhodčího a takto ten zápas shrne při předávání hlášení Výsměškovi.

…I would like to point out at this juncture that the sense of direction is worth cultivating vis-a-vis the goal that is yours and the goal that is theirs; inviting as it may be, there is no point in kicking the ball into your own goal, and nor should you congratulate and pat on the back anyone who achieves this feat. Out of three goals scored in our match, the number scored by players into their own goal was’ – he paused and looked down at his clipboard – ‘three.This is commendably high level of scoring compared with the football as currently played, though once again I must stress that issue of direction and goal ownership are of pivotal importance…

…Rád bych v tomto okamžiku zdůraznil, že smysl pro orientaci by bylo záhodno vypilovat, zejména v ohledu na to čí gól je náš a čí je jejich; nemá smysl kopnout balón do vlastní branky, jakkoliv je to lákavé, ani dotyčného po tomto udatném skutku poplácávat po zádech a gratulovat mu. Ze tří gólů, které v našem zápase padli, byl počet gólů vstřelených hráči do vlastní branky – Rozšafín se odmlčel a podíval se do poznámek – tři. Takto vysoké skóre je chvályhodné, zejména v porovnání s ostatními zápasy v současné době, přesto musím znovu zdůraznit klíčovou důležitost nasměrování a vlastnictví gólu...

…A tactic, which I admit looked promising, was for the players to cluster thickly around their goal, so there was no possibility of anything getting pass them. I regret, however, that if both teams do this you do not have a game so much as a tableau.

A more promising tactic, which seemed to be adopted by one or two of you, was to lurk near the opponents’ goal so that if the ball came in your direction you would be ideally placed to get it past the custodian of the goal. The fact that in some cases you and the opposing custodian leaned companionably against the goal, sharing a cigarette and watching the play up-field, showed a decent spirit and may possibly be a good starting point for some more advance tactics, but I do not think this should be encouraged…

…Musím přiznat, že se slibná zdála taktika, při které se hráči hustě nakupili okolo vlastní branky, takže se nic skrze ně nemohlo dostat. Přesto musím s politováním říci, že budou-li takto hrát oba týmy, bude to na hřišti vypadat více jako obraz než jako hra.

Jeden či dva hráči si osvojili, jak se ukázalo nadějnější taktiku, při které číhali v blízkosti soupeřovy branky, tak aby v případě že tudy proletí balón byli v ideální pozici tento balón umístit za brankařova záda. Je pravdou, že v určitých případech se někteří spolu s brankářem družně opírali o branku, dělili se o cigaretu a sledovali útočnou hru na opačné straně. Toto chování ukazuje charakterní přístup ke hře a je docela možné, že jednou bude počátkem pokročilejších taktik, přesto si nemyslím, že bychom jej měli podporovat...

…On this general topic, I have to assume that retiring from the field of the play for the call of nature or a breather is acceptable, but doing so for a snack is not. My feeling, Archchancellor, is that our colleagues’ general desire to never be more than twenty minutes from some savouries may be satisfactory catered for by the pause in the middle of the game…

…K tomuto všeobecnému tématu, mám za to, že odejít ze hry na vykonání potřeby nebo na malou pauzičku je v pořádku, ale ne odchod na svačinku. Jsem toho názoru, Arcikancléři, že obecnou touhu našich kolegů, nebýt nikdy více než 20 minut od nějaké chuťovky, by mohla dostatečně uspokojit přestávka v polovině hry...

Kniha pak pokračuje dlouhým vysvětlováním toho čí jsou po změně stran góly, které padli do branky, kterou teď vlastní opačný tým. Celé se to pak zvrhne do filosofické debaty o tom, komu vlastně patří gól jako takový.

Rozšafín Ctibum - Ponder Stibbons, Vedoucí katedry Silnoproudé magie a prelektor na NU.

Vzoromil Výsměšek - Mustrum Ridcully, Arcikancléř Neviditelné univerzity.

neděle 27. prosince 2009

Jak se peče chleba

Špatně. Moc špatně.

Našla jsem v jednom časopise krásný 5ti stránkový popis jak upéct chleba podle sterého anglického receptu. Všechno bylo názorně vyfoceno a vysvětleno, tudíž jsem neviděla důvod proč to nezkusit.

Náročnost receptu tkvěla v přípravě kvásku. Ten se přiživoval a zrál po celých 9 dní. Teprve z takto zralého kvásku se pekl chleba.

Plán to byl vynikající. Z kvásku se vždy odebrala půlka na dva bochníky a nahradila se bílou moukou a vodou, aby se tak kvásek opět přiživil na příští den. S takovou jsme mohli mít čerstvý chleba každý den.

Něco se ale nepovedlo a můj geniální plán krachl na kvásku, který se rozhodl nespolupracovat. Celých 9 dní vypadal, že je v náramné kondici. Bublal si a nadouval se. Dokonce i krásně kvašeně voněl. Pak ale přišlo na pečení a kde nic tu nic. Těsto, pečlivě hnětené po celých 15 minut, přesně podle návodu, sedělo v ošatce plných 21 hodin a nezvedlo se ani o fous.

Co teď? Nevím kde se stala chyba, ale všechny ostatní pokusy dopadly stejně beznadějně.

I Britt se snažila. Marně. Kvásek selhal.

sobota 26. prosince 2009

Vánoční výlet

Už v lednu jsme objednali pres vánoční týden podnikovou chatu u indického oceánu.

Byli jsme tu už třikrát a pokaždé se nám tu moc líbilo.

Široko daleko není živáčka a tak se nám tu dobře oddechuje po dlouhém a náročném roce.

Letos jsem lákala Veličkovi aby se s námi na ty pláže vydali, ale nakonec jsem je neukecala.

Za to se ale nečekaně přidali Penhalovci ze Švýcar a tak nás 21 prosince z JNB vyrazilo celkem 5 - Britt, Ian, Clive, Corrine a já.

Plánování bylo náročné. Jak už jsem zmínila nejbližší obchod je zhruba 2 hodiny cesty autem a kromě elektřiny a vody není na chatě vůbec nic. Tedy přece jen něco tady je. Máme tu obrovitánský mrzák, ledničku, troubu a sporák. Ostatní je třeba si dovézt.

Nejdříve jsem špekulovala nad jídelníčkem. Britt je vegetarián, tudíž jsem musela uvažovat co bude to dítě jíst, když mi ostatní se budem ládovat grilovaným masem. Vše se myslím podařilo a dokonce se vše i vlezlo do dvou aut.

Penhalovci měli dorazit ve 10 večer a odjezd byl plánován na 6 ranní. Letadlo ze Švýrac mělo ale několika hodinové zpoždění kvůli sněhové kalamitě na letišti a tak se stalo, že přistáli až v 5 ráno.

S takovou jsme je pouze vyzvedli, nakrmili, nechali je osprchovat a hurá na výlet.

Měli jsme v plánu ujet cirka 800km a přespat v hotýlku v Stedhamu. Překvapilo nás jak pohodlně se nám cestovalo, poněvač jsme byli asi jediní na cestě. Všichni ostatní se už někde placatili na plážích a tak se nám jelo jako po másle. Žádný stress, žádní policajti, žádné zácpy. Nakonec jsme ujeli celých 1200 km až do Mazeppa Bay a v 7 večer už jsme si dávali sklenku vína na terase a dýchali jsme vzduch, co voněl oceánem.

Další den jsme všichni dospávali deficit z předchozích dní. Napomohl tomu taky fakt, že jsem nechala doma TV dekodér. Naivně jsem si neověřila informaci, kterou mi padli a přivezla jsem pouze TV kartu a ovladač. Kdo by tušil, že je třeba přivézt i krabici? Není teda na co koukat a tak se všichni vrhli na zásobu knížek, která je kupodivu po vánocích docela objemná. Dneska jsem zjistila, jsou mezi námi tací, co louskají jednu knížku denně. S takovou za chvíli budem číst knížky já o marketingu a Ian filosofické traktáty.

Prvních pár dní nám tady krásně pršelo. Ian se koukal na internet a konstatoval, že celá jižní afrika má slunečné počasí, jen ten kousek, kde je naše chata má oblačno a průtrže mračen po příští dva dny.

Včera se ale udělalo krásně a přestože foukal silný vítr rozhodli jsme se jít prozkoumat pláž.

S větrem v zádech se šlo lehce a tak jsme za chviličku byli na konci obrovitánské pláže s dunami velkými jako 6ti patrové věžáky.

Vítr bral suchý písek z pláže a metal sním jak se mu zachtělo. Všichni jsme měli lýtka červená jak se do nich ten písek zabodával. Z toho důvodu se ostatním chodcům asi nechtělo se vracet stejnou cestou po pláži a nechat se bičovat pískem do obličeje.

Rozhodlo se přelézt duny a k návratu použít cestičku, která „zcela jistě“ za těmi dunami bude.

No, nebyla tam. Respektive byla ale vedla úplně jinam. Vedla do vesnice, která byla několik kilometrů vzdálená. Další věc, kterou jsme opomenuli byly řeky, které teď při odlivu nebyly na oceán napojeny a tudíž jsme je na pláži přešli bez povšimnutí.

Pár metru do vnitrozemí to ale byly pořádné vodotoky, které se nedaly přebrodit, natož se k nim přes všechnu zeleň, která kolem nich byla, dostat.

Celá trasa domů byla několikrátset delší než jsme čekali. Museli jsme se vydat po cestě, která nás dovedla až do vesnice a následně po silnici se odštrachat zpátky do chaty.

Vše zhoršoval vítr, který na těch kopcích co jsme po nich šplhali vál jak pominutý. Nic mu od moře nestálo v cestě (kromě nás) a tak si to svištěl několika kilometrovou rychlostí za hodinu.

Hluk byl tak velký, že ač jsem šla vedle Ian neslyšela jsem vůbec co mi říká.

Doma jsme se pak všichni poplácali po ramenou, že jsme jako že fakt frajeři, že jsme to ušli a opět jsme zapadli do našich vyležených křesel a zabodli jsme oči do knížek.

Večer jsme pak zjistila, že jsem udělal školáckou chybu a nenamazala jsem si slunečním krémem kůži po koleny. Pálí to tak, že na to do smrti nezapomenu a příště už takovou chybu neudělám.

Další objev jsem zjistila až ráno, kdy jsem si všimla, že mám jaksi červené břicho. Koho by napadlo, že sluníčko vás opálí i přes tričko, pokud není z dost silné látky. Což evidentně to moje nebylo J

sobota 24. října 2009

Kamikaze

Dneska jsme prisli domu a nasli jsme na okne tohle umelecke dilo.

Nikde zadne dalsi stopy, takze si myslime, ze to prezil :)

Podle vseho nam nejaky poblazneny holub chtel zanechat na okne vzkaz - "Hasta la vista, baby!"


pátek 23. října 2009

Druhé kolo

Zdá se, že ani 75% šance na úspěch nám nestačila. Jdeme rovnou do druhého kola a někdy okolo 1. prosince bychom to mohli zkusit znovu.

úterý 13. října 2009

Kroupy

Včera u nás opět padaly kroupy. Celé to trvalo asi 5 minut, ale stalo to za to.

Ian a já jsem tu smršť chytili v autě po cestě domu. V takové chvíli nezbývá motoristům než se zastavit a počkat až to přejde.

V autě to pak vypadá jakoby na vás někdo sypal z vlečky štěrk. Kroupy se rozpraskávaly o přední sklo a kapotu tak hlasitě, že jsem si myslela, že se něco dozajista brzy rozbije.

My i auto jsme to přežili bez následků, ale doma jsme zjistili, že Elišku chytila ta bouřka venku a že se stihla, dupka naše malá, schovat jen pod takový slaboučký keříček.

Našli jsme ji tam úplně promočenou a vystrašenou.

Ty kroupy byly velké asi jako blůmy, takže dobře mířená kroupa mohla způsobit velké bolesti.

Ještě že je Eli celá a že se jí nic nestalo.

Doslov.

Ráno našel Ian na zahradě opuštěné ptáčátko. Počítáme, že je sirotek, tak ho za chvíli povezu k veterináři. Nechci ani pomyslet jaká kanonáda to musela být pro všechno ptactvo.

neděle 11. října 2009

Ferda a Ferda

OK – OK, ještě pořád jsem se nedostala k tomu, abych napsala na web jak jsem se měla v ČR, ale teď na to budu mít dva týdny, tak bych to měla brzy zpravit.

Každopádně bych Vám chtěla popsat jak jsme dostali Ferdu a Ferdu. A to dříve než to všechno zevšední pod nánosem nových událostí.

Na nových Penhejlátkách jsme začali pracovat už v Pze a jestli se nám povedou, tak to bude zásluha nejen MedeFemu, ale taky díky „strejdovi“ Míšovi, který mi svědomitě a bezbolestně každé ráno džogal injekci za injekcí.

To se ale předbíhám. Takže po všech nutných operacích, které jsme jak Ian, tak já, absolvovali, jsme se dopracovali k tomu, že jsem před pár týdny mohla začít cyklus hormonálních injekcí pro umělé oplodnění.

Začali jsme s injekcemi, které jsem s sebou vezla už v ČR a zbytek těch komplexnějších mixů jsem dostala až v JNB.

Ian mixoval lektvary jako hotový profík. Natahoval do injekční stříkačky roztoky z jedné ampulky, aby je pak smíchal s tekutinou v jiné ampulce, a to celé pak zas do jiné a tak dále ....!

Oba jsme to statečně zvládli a pan doktor nás minulý týden pochválil, když se na skenu ukázalo pěkných 16 vajíček. Asi to bude mít co dělat s tím, že jsem přesně podle letáku na lécích prospala více než tři čtvrtiny dne J

V úterý mi všechny vajíčka vzali a hned je i oplodnili. Celý minulý týden jsem každé ráno v 9:30 dostala zprávu jak se naše miminka mají.

První den to byl trošku šok, protože se úspěšně podařilo oplodnit pouze 9 a do druhého dne jich přežilo jen 7.

Ale i to je pěkné číslo, ze kterého jsme s Ianem měli radost. Já jsem se postupně začala připravovat na budoucí časy a začala jsem hltat knížky o tom co čekat, když čekáte.

Těšili jsme se na holčičku nebo i na dvě a už jsme začali studovat i kalendář pro vhodné jména.

Ve čtvrtek nám umřelo další embryo a tak na pateční testy zůstalo pouhých 6 malých bobíšů.

V pátek jsme se dozvěděli, že i ten 6 „little one“ = jek mu říkala naše embryoložistka Aldo, se chová nějak podivně.

Přesto plná pozitivních nadějí provedla PGT (Preimplantation Genetic Test) na všech šesti.

Murphyho zákon zafungoval a my jsme se dozvěděli, že všech 6 jsou kluci, a taky že 4 z nich mají různé problémy s chromozomy, pro které je bohužel museli vyřadit z úspěšného procesu implantace.

Dneska ráno jsme si tedy šli pro ty zbývající dvě embrya, která všechno toto šťastně přežila.

Ráno v 7:30 jsme dorazili do liduprázdné kliniky. Byly jsme tam jen 4, které jsme si šly vyzvednou naše potomstvo.

Hodna paní sestřička nám vysvětlila co nás čeká a přidala kratší přednášku o tom, čeho se v příštích 24 hodinám máme vyvarovat. Na to se obrátila na naše manžely a znovu jim připomenula, že v tuhle dobu je obzvlášť důležité abychom byly co nejvíce v klidu a že se mají připravit na „cokoliv“ J

Ian to komentoval slovy, „že to u nás nebude nic nového pod sluncem“.

Chvilku na to se ze sálu ozval pan doktor, že mu chybí sestra a že třeba ji rychle najít, protože jedna várka vajíček se začala líhnout a že je třeba je okamžitě implantovat.

Hádejte čí to byli nezbedníci, co ztropili ten chaos.

Samozřejmě kluci Penhalovci.

Ještě nejsou ani centimetr velcí a už o sobě dávají takhle vědět světu.

Šupi presto mě převezli na sál, bleskurychle mi ukázali snímky dvou miniaturních „medúzek“ a ani ne za 2 minuty byli kluci tam, kde by měli strávit příštích 9 měsíců.

Moc se na ně s Ianem těšíme, i když budeme muset zapracovat na jménech. Nemůžeme jim přece říkat Kristýna a Alice? Prozatím jsou to Ferda a Ferda J

Za 14 dní nás čeká první test. Tak nám držte palce!



Ferda a Ferda, jak se snaží vysoukat ze skořápky.


čtvrtek 1. října 2009

MACHOTO

Nemela jsem jeste cas popsat vam jake byly zkousky a jak vlastne dopadl muj pobyt v CR.

Ted uz jsem ale zpatky a nez se vsechno utrese do zajetych koleji, a ja budu mit vice casu na psani, musim se aspon podelit o dnesni zazitek.

Pred casem jsem koupili dum, ktery hodlame zrenovovat a opet prodat. Pokud mozno v co nejkratsim case.

Situaci stezuje rodina, ktera tam zatim zije a jak to vypada, tak celkem lacine. Teprve nedavno jsme zjistili, ze krome toho, ze nam odmitaji platit najem, tak uz pres rok nezaplatili ani vodu ani elektrinu.

Navic nam brani v renovaci, jelikoz nepousti nikoho na pozemek a kdyz jsem byla pryc doslo pry k incidentu, kdy jednoho delnika dokonce zbili.

Ian tedy rozhodl, ze je treba prejit k drastictejsi metode a najmul vymahace.

Probehlo to asi takhle.

Vcera dopoledne se v dohodnutou dobu dostavili k domu nasi dva jednatele (architect a pravnik) a s nimi ctverice namakanych cernochu v uniforme MACHOTO. Tato ‘firma’ ma tak neotresitelnou povest, ze pote co jim pani otevrela dvere, jeji prvni slova byla “vy jste me prisli zabit?”.

Kdyz ji bylo vysvetleno, ze tito panove jsou nasi “konzultanti” a ze budou pritomni dalsimu jednani s nimi, byli vsichni vpusteni dovnitr.

Pry doslo na krik a vyhrozovani, ze strany najemcu-neplaticu, na cez se pry Siswe, ten co zbil toho delnika, zvedl a odficel ve svem voze za kvileni pneumatic a cmoudu. Asi po pul hodine prijelo k domu 6 policejnich aut s houkackami.

Vsech 12 cetniku pak vysetrovalo co se stalo. Nasi jednatele byli na tuto alternative pripraveni a predvedli baterii dokumentu o tom, ze nam patri tento dum a ze lide co tam ted bydli jsou tam, uz ted nelegalne, a hlavne, ze neplati a jinak zabranuji nasemu obchodnimu zameru.

Inu policie pry udela jen potichu celem vzad a odjela. Siswe se pry tak rozcilil, ze zacal po vsech kricet a pry si zacal dovolovat i na jednoho z tech svalovcu. Nacez byl pry slovne prinucen predat jmeno jejich pravnika, kterezto pred nami uz nekolik mesicu taji a ruzne se vytaci.

Tak se prislo na to, ze jejich smlouva, kterou se furt ohaneli, uz je davno neplatna. Takze ted se ceka co bude dal.

Pry nam posleze telefonicky nabidli jakesi penize s tim, ze se odstehuji az v listopadu. Coz neni idealni, ponevac kazdy mesic co si tam tato rodinka vesele bivakuje my prichazime o penize a hlavne pres vanoce zadne delniky na stavbu nedostanem. Proto je pro nas tato nabidka neprijatelna a asi dojde na dalsi ‘jednani’.

Ian se zacal povecerech zabyvat tim, jak by jim ten pobyt v nasem dome zpestril. Napadlo ho, ze by jim nechal vymontovat vsechny dvere J Pry to nekde slysel….

Kdo by to byl cekal…..

sobota 8. srpna 2009

Hezká sobota a ještě hezčí konec soboty.

Včera jsme vstávali poměrně brzy. Ian vyrazil do fitka a já jsem se učila 4 pravdy Buddhismu.

V devět jsme rychle vyrazili k holiči a během těch 20 min, co Ianovi šmikali vlásky jsem hopla do Manga, zkontrolovat letní zboží. Je pravda, že se zašitým břichem a modřinama kolem dokola nevypadá nic zas až tak úžasně, takže jsme odešla s prázdnou.

Následoval rychlý přesun do konferenčního centra, kde probíhala výstava DECOREXu. Tam jsme měli sjednanou schůzku s paní malířkou Ann Gadd, která nám předala pro Soňku a Míšu obrázky oveček. Jsou pěkně zabalené do bublinek, takže ani nevím jestli jsou to ty správné. Rozbalíme je až v Praze.

Odtud s malou zastávkou v řeznictví, jsme zajeli zkontrolovat novou zahradu k Mikovi a Marianne. Ti slaví příští týden 21 narozeniny jejich druhorozeného syna a proto postavili na zahradě velkou dřevěnou terasu, aby se jim tam všichni hosté vešli.

V 1 jsme měli sjednaný oběd s Richardem a Fran, se kterými jsme si vyměnili zkušenosti z kliniky pro umělé oplodnění. Od minulého měsíce jsou také „členy“ a musím říct, že je příjemné poslechnout si jak jiní mají také problémy množení.

Po výborném obídku, který v mém případě skončil na WC hned asi po 30 min, díky stále trvajícím pooperačním „radostem“, jsme si říkali, že si dáme hodinového šlofíka.

Přišel ale Haydn, že se s Yvony pohádali a chtěl si s Ian o tom pokecat. Během další hodiny se u nás sešlo dalších 5 Haydnových kámošů a 3 Ianovi známí, aby se všichni koukli na zápas rugby SA proti Australii.

Já jsem se i během tohoto, na hlasivky náročného, utkání pomaloučku učila osmidílnou Budhovu cestu k ukončení strastí a čekala jsem až všichni zase odejdou.

Bohužel Ian začal v poločase grilovat, takže se jejich návštěva protáhla až do 10 do večera.

Když už jsme všem dali sbohem a Haydn odcestoval v mém autě (jeho je opět v servisu), pozhasínali jsme a spokojeně jsme poprvé za celý večer sešli do ložnice, která byla celá pod vodou??!!!!!!!!

Ani jeden z nás si nepamatuje, že by pustil kohoutek ve vaně, každopádně byl ve vaně hozený ručník, který sloužil jako zátka a všechna voda vytekla přímo na náš nový koberec.

Dalších několik hodin jsme vysávali vodu z koberců naším super novým vysavačem. Zaplať pan Bůh, že jsme ho před nedávnem koupili, protože doopravdy nevím, jak jinak bychom tu vodu z koberce dostali.

Nakonec nás zmohla zdánlivá nekonečnost tohoto počínání a pozdní hodina.

Zapli jsme ventilátor a otevřeli jsme všechny okna a šli jsme spát.

Teď ráno je koberec ještě stále mokrý, ale Ian se musí dospat a já už se zase učím. Tentokrát rozdíly mezi Hínajánovým a Mahájánovým typem Buddhismu.

To ale byla rušná sobota, co?

pondělí 3. srpna 2009

Mosethla

Letos v kvetnu jsme byli s Ianovym bratrem Clivem na dva dny v Madikwe.

kočičí mišmaš

neděle 2. srpna 2009

Agent Smith a Smith

Fotka: Aaron Mokoena, Grame Smith, Ian a John Smit

Další zajímavá večeře na účet pivovaru a tentokrát se rozdávaly ceny za sportovního zpravodajce roku.

U našeho stolu seděl Aaron Mokoena kapitán národního fotbalového týmu, Bafana Bafana (hoši, hoši) a taky Smith a Smit. Že by dostaveníčko z Matrixu?

Poněvač kromě Jacqua Kallise si ze zdejšího sportu nepamatuju nikoho, docela mě překvapilo, že Smith a Smit jsou dva různí lidé. Jasně kdybych se nad tím aspoň trochu zamyslela, tak je jasně, že jeden člověk nemůže být kapitánem ve dvou týmech. Tady je vidět jak mi ani kriket ani rugby nějak nepřirostly k srdci a sleduji je jen sporadicky, když náhodou projdu obývákem.

Pro upřesnění John Smit je kapitán rugby týmu Springbok (africká antilopa) a Graeme Smith je kapitán kriketovéhu týmu Proteas. (africká národní květina).

To jen pro případ, že byste se někdy ocitli v situaci jako já a museli jste se s oběma bavit a nevěděli jste kam kdo vlastně patří.

Teorie důležitosti nedůležitých faktů

Tak jsem si dneska zapamatovala další kravinu, o které doufám, že mi jednou-možná přijde vhod.

Už je to tak, přišel den, kdy můžu směle prohlásit, že dokážu dalekosáhle konverzovat na téma marginální náboženství Nové Guinei. Zejména pak toho vím spoustu o náboženství „Kargo“ starých Papuanců, kteréžto mě svou šíleností natolik zaujalo, že jsem ho googlovala včera celé odpoledne.

Kolik takových hovadin je schopen člověk v jednom lidském životě obsáhnout? A hlavně, pokud obsah přesáhne určitý limit, jak rozhodneme, kterou hovadinu může obětovat a kterou musíme zachovat pro dny budoucí? Je možné, že i na tohle máme systém, jako třeba Jeffrey z Couplings? The Giggle Loop

Ok, nečekali jste ode mě novou teorii relativity, ale řekněte sami kolik hňupovin máte nastřádaných a čekáte až přijde čas a bude je moci „udat“?

Kterou největší blbost si pamatujete a nevíte proč nebo nevíte co s ní?

neděle 21. června 2009

vítězná bábovka

Před nějakým časem jsme se rozhodla vyzkoušek všechny recepty na čokoládové bábovky, které mi příjdou pod ruku.
Tenhle recept je prozatimní vítěz a i kdybych později našla lepší na tuhle bábovku nejde zapomenout.

Čokoládovo-pistáciová bábovka

Bábovka:

150g hořké čokolády (min 70% obsah kakaa)
150g cukr
150g pistáciových oříšků bez skořápek, rozemletých na moučku
150g másla, změklé pokojovou teplotou
6 velkých vajíček, bílky a žloutky zvlášť
Půl citrónu
Špetka soli
23cm kulatá formička na dorty s oddělitelným okrajem s klipovou sponou
(je potřeba ji vystlat alobalem, tak aby bábovková směs nevytekla, a potřít máslem)
Poleva:

150g hořké čokolády (min 70% obsah kakaa)
150ml smetany ke šlehání
Kapku výtažku z květů pomerančovníku - nepovinné
(lze nahradit vanilkovým extraktem)*
2-4 polívkové lžíce nahrubo nasekaných pistáciových ořechů

Nepovinné: lze podávat s malinami a smetanou

Postup:

Předehrát troubu na 190C.
Rozlamte čokoládu do misky a vložte ji do cedníku do hrnce nad vřící vodu. Vyhněte se jakémukoliv míchání nebo jiné manipulaci s čokoládou.
Mezitím rozemelte ořechy a 50g cukru. Smíchejte s máslem a přidejte dalších 50g cukru. Míchejte dokud nebude směs krémovité konzistence. Přidejte postupně žloutek po žloutku, přičemž každý pořádně zpracujte, než přidáte další.
Rozpuštěnou čokoládu nechte lehce vychladit a pomalu přimíchejte do směsi.
V jiné misce potřete vnitřek citrónem a ušlehejte v ní bílky se solí. Když se začnou tvořit na povrchu špičky, přidejte opatrně 50g cukru a ušlehejte do tuhé a lesklé konzistence.

Do ušlehané směsi přidejte vařečkovou porci čokoládové směsi a lehce vmíchejte stěrkou. Zbytek čokoládové směsi vmíchejte na třikrát.

Vlijte směs do připravené formy a pečte 20min. Pak snižte teplotu na 180C a pečte dalších 20-25min dokud je bábovka plně upečená. Když je bábovka upečená, bude se odlupovat od okrajů formy.

Po vytáhnutí z trouby, položte bábovku ve formě na rošt a nechte vychladnout na 15min. Bábovka trochu klesne.

Rozpusťte čokoládu pro polevu stejným způsobem a přidejte k čokoládě smetanu a extrakt z květů pomerančovníku nebo vanilky. Jakmile se čokoláda rozpustí smíchejte vše metličkou na šlehání, dokud směs nezhoustne natolik, aby se dala vylít na bábovku.
Pro manipulaci s polevou můžete použít stěrku namočenou v oleji. Buď můžete nechat polevu jen trochu stékat po okraji nebo můžete celý okraj pokrýt.

Posypte povrch rozsekanými ořechy. V tomto případě je méně více.

Nechte vychladnout a podávejte s malinami a smetanou, do které můžete vmíchat kapku extraktu.


*Vanilkový extrakt je vhodnější než vanilková esence.

sobota 6. června 2009

Vězněm v cizí zemi.

Možná, že naši předkové kdysi zápasili dennodenně o holý život, ale chtěla bych je vidět, jak by se vypořádali s byrokracií. Já bych řekla, že den na úřadě, zejména na tak fantasticky fungujícím jako máme v JAR, by je odrovnal.

Moje dnešní stesky platí na adresu ministerstva vnitra a jejich pasovému oddělení. Už podruhé v mém relativně krátkém pobytu tady mi znepříjemňují život. Když se nad tím tak zamýšlím, tak jen dvakrát jsem po nich něco chtěla a vždycky to bylo drama.

Můj požadavek byl, věřte mi, jednoduchý. Můj starý pas, kde mám vízum pro JAR, končil platnost v květnu. Proto jsem na začátku března požádala, aby mi to vízum přepsali do pasu nového.

Je červen a furt nic. Voláme tam obden a do minulého týdne jsme z nich nedostali rozumnou větu. Minulý týden jsem přišla o kreditní kartu a protože bez průkazu totožnosti si nemůžu vyzvednou novou, chtěla jsme po nich, aby mi ty pasy vrátili alespoň na den.

Tak jsme zjistili, že moje pasy jsou kdoví kde. Prý byly vyžádány pro vyšetřování nějakých nesrovnalostí jinou pobočkou. Vyšetřování prý stále probíhá a pasy jsou v rukou vyšetřovatelů.

No já nechci malovat čerta na zeď, ale můj starý pas už je dávno neplatný a tak mám pocit, že od 1. června jsem tady ilegálně. Mimoto mě trápí, že bez pasu nemám šanci vycestovat. I kdybych si nechala udělat přes českou ambasádu nový pas, což by trvalo 6 měsíců, tak v něm stejně nebudu mít vízum pro trvalý pobyt. To vízum, které mi trvalo dva roky, než jsem ho dostala.

No řekněte sami, jestli byste radši nešli lovit jeleny, než bojovali s byrokraty?

neděle 24. května 2009

Sem bychom se mohli nastěhovat, bez toho abysme museli něco měnit.

Díl I.

Přesně tohle byl důvod proč jsme před třemi lety koupili náš dům. Od té doby jsme prakticky nepřestali přestavovat. Začli jsme bouráním zdí, letos jsme dokončili přestavbu zahrad a dneska jsme se vrhli na podlahy.
Jednou ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že ty staré koberce jsou přece jen zašlé. No a ta plovoučka v zimě doopravdy studí, takže ta musí taky pryč. Ianův promakaný plán s vyplavením ložnice uspíšil celou akci a dnes, světe div se, se dostavili první dělníci. Překvapivě vykuchat podlahu netrvá dlouho. Za necelou hodinku bylo všechno naloženo na autě a dělníci i podlaha byli v čudu. Doufám, že si s sebou neodvezli i jiné memorabilie.

Já jsem si dopoledne udělala výlet do východní části JNB, abych zakoupila malířskou barvu. Jak se dalo čekat, tu naši měli jen v jednom jediném obchodě, daleko, daleko, až tam co jsou jen samé fabriky a nic víc. Trvalo mi hodinu a půl tam dojet, hodinu jsme čekala na smíchaní správného odstínu a pak další hoďku a půl zpátky. Večer se chystám malovat. Možná se mi povede i srnka, tak bacha !!!!

Indran, od National Carpet, mě přesvědčuje, že položení koberců nebude trvat více než jeden den. Mě by jen zajímalo, kdy a kdo opraví paty stěn, které teď vypadají dost ohlodaně a kdo se postará o všechny ty trčící dráty, které se schovávali za obrubami. Možná jsme puntičkář, ale nebude to bít do očí? Zvlášť když se po obrubami schovávala nástěnná malba z dob, kdy křiklavé barvy byly v módě.

Díl II.
Malování aneb manžel, vždycky vytuší, kdy je správný čas jít na pivo.

Včera večer jsem se vrhla na tu naši šíleně modrou stěnu v ložnici. Původní geniální myšlenka blankytně modré zdi se v reálu ukázala groteskní. A hlavně teda, teď když jsme sehnali tu správnou žlutou, není už třeba improvizovat s jinýma barvama.

Po té co dělníci odjeli a já strčila kuře do trouby, vrhla jsem se na úpravu zdí pro příští den. Vincent, náš šikulka přes údržbu, se přijel podívat na ty trčící dráty a pomohl mi oškrábat a nahodit ty okousané paty zdí. Ty pak bylo třeba natřít izolačním lakem a na to pak barvu.
Nejhorší byla ta modrá zeď. Kdo u nás byl tak ví, že naše zdi nejsou hladké, ale mají v sobě milion vrypů a prohlubní. Ty se samozřejmě válečkem nedají vyplnit, takže je třeba napřed štětečkem natřít prolákliny a pak to přejet válečkem, aby se schovaly tahy štětcem. Ne že bych na to přišla sama, ale Vincent mi ukázal jak na to.

První vrstva bílé barvy mi trvala nanést tak 2 hodiny. Ke konci téhle akce přijel domů Ian. Že prý nevěděl, že malujem a že si zašel po práci na jedno s chlapama z kanceláře. Měl snahu se přidat, ale po asi půlhodince to vzdal a šel se koukat na kriket.

Po večeři pustil Ian další díl Dr. House, ale usnul u toho, tak jsem se odplížila natřít první vrstvu žluté barvy. O dva díly později jsem měla celou stěnu žlutou a dokonce i všechny okraje opravených zdí. Byla skoro půlnoc, takže jsem vyzvedla z obýváku spícího Iana a koťata a hurá na kuťe.

Eliška mě ráno vzbudila okolo 5, tak jsem toho využila a nanesla jsem třetí vrstvu malby. Hurá vše je hotovo a teď jen aby ty koberce položili dobře. Je třeba pohlídat, aby správně vedli káblíky a neponičili mé pracně natřené zdi.

Díl III.
Pokládaní koberců je vážně hračka.


Kobercáři se dostavili časně ráno. Napřed vynesli z pokojů všechno na terasu, takže se modlíme, aby dneska nezačlo pršet. Následovně nás zbavili starých koberců ze dvou zbývajících ložnic. Zajímavý poznatek: podlažní lišta zůstala na svém místě. Nový koberec se prý jen nacpe pod ní. Šikovné!

V ložnici u Britt jsme museli šetrně odříznout čtverec podlažního topení, které se přestěhovalo k nám do ložnice, kde nám ráno zahřívá nožičky, když se vypotácíme z koupelny.

Napřed všude rozprostřeli šumnou oranžovou izolační pěnu a na ní přilepili stříbrné plachty podlažního topení. Na ně pak natáhli koberec. Všechno to proběhlo tak rychle, že jsem si myslela, že po obědě nebudou mít už co dělat.

Nevěděla jsem, že napnout a ukotvit koberce trvá nekonečně dlouho, takže do večera pak pobíhali po domě s různýma udělátkama a špaťulátkama, než jsme mohli začít stěhovat naše drobnosti zpět do domu.

Zbývá jen zakoupit nové podlažní lišty namísto těch vytrhaných a nainstalovat je. Na to si ale pozvem Vincenta.

Co dodat? Stálo to za to. Ne jen, že máme krásné nové podlahy, ale taky je nám teplíčko. Hurá!!

PS: Koťata přišly na to, že po koberci se běhá daleko lépe než po kachličkách a tak pořádají každou noc závody v běhu o rychlosti světla.
Elča dokonce přišla na to jak vytáhnout z koberce tu jedinou nitku, která tam pro ní zůstala a ráno se baví tím, že se jí snaží ukousnout. Zatím marně.

pondělí 4. května 2009

“Milacku ja si dam pred veceri vanu”

… tohle Ian zahlasil a odplouzil se do loznice. V zapeti se zvalo hlasite SHITT a nekolikrat za sebou jadrne FUCK!
V koupelne bylo po kotniky vody a v loznici se ta zaplava pak rozlivala jako Okavango do Kalahari. Vysledek cirka pulhodinoveho napousteni vany.
Ian spravne usoudil, ze potrebujem strategii. Svizne jsme rozmistili vsechny rucniky co doma mame na nejvice ohrozena mista a s kybliky jsme se jali ten prival vody pacifikovat. Zada a ruce nas boli, ale koupelna uz je relativne sucha. Rucniky vsakly v loznici vetsinu vody a zbytek se, jaka radost, vcuclo do koberce. Ojedinele rybnicky jsme okamzite vyresili stejnou metodou jako povoden v koupelne a na zbytek jsme nasadili vysoce vykonostni ventilator.
Radsi jsem jeste otevrela okna, ponevac nas obrovitansky koberec ted smrdi jako mokry pes.
To byla ale dneska vecer svanda !!!!

neděle 5. dubna 2009

Ianovy narozeniny

Ian slavi dneska 52 narozeniny. Gratulujeme!!!

V patek jsme mu prichystali prekvakpo oslavu. Nic netusici Ian prisel z prace domu a tam ho cekala skupinka alkoholem lehce upravenych lidicek, kteri chteli mermomoci oslavovat.
Inu co mel delat :)
Bohuzel se to vsechno udalo v podvecer a moje supr kamerka to nejak moc nezvladala.


Vanoce 2008

Jak jsem uz psala mamce. Ian je prave na golfu a ja jsem vstala brzo s nim, abych se vrhla na bakalarku. Jeste vcera vecer jsem mela hlavu plnou napadu, ale ted - vubec nic. Tak jsem zapla TV a uklizim si v pocitaci. Zda se, ze mi pracuje nejak pomalu.

Nasla jsem tyhle fotky za vanoc. Nevim proc mam nafocenou prvni polovinu dne pak dlouho nic a nekolik fotek vecer?! Ted kdyz o tom premyslim, tak si vzpominam, ze mi selhala mycka nadobi a protoze jsme pozvali asi 20 lidi na obed, urcite to bude proto, ze jsem stravila zbytek dne u drezu.

Kazdopadne si vsimnete moji bezva vyzdoby!!! Vzpominam si, jak jsem si delala srandu z lidi co si porizuji umele stromecky se zasnezenyma vetvickama a koukejte kam jsem se po 3 letech dopracovala. Mam v kuchyni umele snehove vlocky! A jak jim to na tom slunicku slusi :)

úterý 31. března 2009

Blbinky...

Mela bych psat bakalarku, ale jak uz to tak byva delam blbinky a kde co mozne, jen abych si od ni odpocala.
Proto jsem vam vyfotila tohle...

neděle 22. března 2009

Jo, jo snížek...

Se mi zdá že všichni kromě mě věděli, že mi bude tady v Africe chybět. Soňka mi myslím dokonce i říkala, že nechápe jak se může do Afriky stěhovat někdo, kdo si i v létě pouští popelku. A měla pravdu. Popelku si sice pouštím i tady, ale už to tolik nezabírá. Komu by se nestýskalo, když je doma teď tak krásně!



I ty mrňata vypadají v zimním oblečení úplně k sežrání....



Nic naplat, jdu si navléct palčáky a beranici a pustím si Anděla na horách!

Poker

Poker je super! Poker je bomba!Ne, ze bychom to nejak zvlast umeli, spis naopak Ian i ja jsme prohrali vsechno, i kalhoty. Presto nas minuly pokerovy vecirek byl nejlepsi jaky jsme kdy poradali !!!S nasi novou flip hrackou jsme natocili tento zaznam.


Trosicku delsi zaznam, se vsemi forky, najdete tady.

pátek 20. března 2009

Březen za kamna vlezem...

Hej, tady začíná podzim. Ale takový africký.
Ráno ještě bylo horko, že z nás pot jen tekl. Pak se zatáhlo a za necelou čtvrt hodinku přišlo toto....


Ani ne hodinu se na nebi čerti ženili a teď je zase blankytně a bez mráčků. Holt Afrika je Afrika...

pondělí 16. března 2009

Bedřich

Je krásné nedělní ráno a Eliška nás budí v 6 ráno. Rok a něco tréninku a každé ráno je to totéž. Packa s drápky šmátrá pod peřinou, případně skok z velké výšky na Ianovo pod peřinou se nadýmající bříško.
„Hej ochrapové, venku je už vidno, tak vstáváme, šup, šup...“
Ian se rozhodl pro kompromis, zapnul TV, kde od rána dávají rugby a zavrtal se hlouběji do peřin.
Já jsem si napustila plnou vanu vařící vody a jdu se namočit.
V klidu si čtu knížku, kolem mě se vznáší obláčky páry a tu koutkem oka zahlédnu za oknem pohyb. Kouknu blíž abych zjistila co, že se to tam děje a v tom jsem zahlídla obrovskou kudlanku, jak se pomaloučku šine po okně asi tak 10 cm ode mě. Asi se jí nelíbila ta pára. Každopádně nespěchá a leze jakoby se jí nikam ani nechtělo.
Volám na Iana, ať tu „věc“ odnese na zahradu. Prý mám počkat až bude poločas!?!?
Takže o zbytek mého oblíbeného nedělního koupání jsem se dělila s obrovskou, křiklavě zelenou kudlankou. Čekala jsem, že jí to každou chvilku uklouzne na oroseném skle a vrhne se po hlavě do vany, při tom samozřejmě udělá několik přemetů jako olympijský závodník.
Přirozeně, že jsem na žádný poločas nečekala, rychle jsem se ošplouchla a vyspídovala jsem z vany jako by mi hořelo za zadkem.
Mnohem, mnohem, mnohem později pak Ian kudlanku, kterou jsem pojmenovala Bedřich, sebral a odnesl jej do zahrady, se slovy: „Ty naděláš, vždyť to je ještě miminko.“
Pro jistotu jsem to „miminko“ vyfotila a pevně doufám, že mě Bedřich na staré kolena nebude chtít znovu navštívit.

úterý 24. února 2009

Hura, nasla jsem i fotky ze Serengeti !

V rijnu nas pozval pivovar na vylet do Tanzanie. Byl to neco jako rozluckovy vylet s Tonym a Sharon, kteri od listopadu patri do Londynske skupiny.
Dva luzusni aeroplany, kazdy pro 8 osob, nas prenesli za hranice JAR jako by nic. Prvni noc jsme stravili v Arushe v hotelu zalozenem uprostred kavove plantaze. Prvne v zivote jsem videla kavovou rostlinku. Nevim co jsem cekala, ale ten nenapadny kerik me zklamal. Za zminku stoji jen to, jak ty kavove plantaze vypadaji. Mezi malymi keriky byly vysazeny obrovske, destnikum podobne, stromy. Snad kvuli stinu, nebo kvuli zadrzovani vody?? Tezko rict.
Ian se veselil s kolegy dlouho do noci a ja jsem naspala svuj osobni rekord. Rano jsme se dozvedeli, ze znacne nachmeleny Ian si pozadal o budicek ve 4 rano a ponevac nevedel, ve ktere chatce spime, nahlasil prvni cislo ktereho napadlo. Sharon a Tonik nebyli moc nadseni, kdyz je casne rano budili telefonem z recepce.
Dalsim letem jsme se dostali do Serengeti a po ceste do Singita kampu jsem poprve na vlastni oci mohla videt slavnou Serengetskou migraci.
Z niceho nic, bylo vsude spousty zvere. Kam oko dohledlo byla bud zebra, pakun nebo jine ctyrnohe zvire.
Singita hotel je bezpecne ten nejluxusnejsi hotel v jakem jsem kdy byla. Kdyby jej mela charakterizovat hvezdickama tak dostane nejmin mlecnou drahu.
Kolonialni system tu prezil v te nejcistsi podobe. Pripadala jsem ji jako clenka Masaika klubu z knizky White mischief. Luxusne vybaveny hotel a vsude pritomne sluzebnictvo, vzdy pripraveno ochotne s cimkoliv pomoci. U kazde chatycky byl bazenek, ze ktereho se pohodlne dalo koukat na zviratka, ktera se klidne pasla pod nami na upati kopecku, na kterem byl Singita postaven. Vecere se konaly u honosne pripravene tabule pod sirym nebem. K dispozici nam byly tymy maseru, kosmeticek, rangeru, kucharu atd. Dokonce meli vlastni obchudky se sperky z tanzanitu a tradicnimi masaiskymi vyrobky. Neodolali jsme a koupili jsme si par masaiskych nahrdelniku z koralku a cerno-zlatou ‘shuka’, masaisky oblek, kterou doma pouzivame jako ubrus :)
Neco jsem si nacetla v knihovne o Masaich. Je to velice zajimavy africky kmen s tradicema, ze kterych chodi mraz po zadech. Jeste dnes praktikuji obrizky zen i muzu v dospelem veku a mozna si vzpomenete na obrazky cernochu s koliky v usnich boltcich a dlouhymi krky pokrytymi krouzky. Tak to jsou masaiove.
Cetla jsem si, ze pri prvnich pokusech zavest povinnou skolni dochazku masaiu. Rozhodli se tito, ze nema cenu posilat vlastni deti a tak unesli nekolik deti sousednich Kikuju a poslali do skoly tyto. Proklate dumyslne… Masaiove jsou velmi mirumilovni a rozumi chovu dobytka. Casto jsme u cesty videli starickeho masaie, zabaleneho do perstobarevne shuka, jak lezi na boku na trave, jako by byl starorecky polobuh, a spokojene pozoruje svoje stado ovecek. Scenka jak vystrizena z biblickeho raje.
V Tanzanii se mluvi swahilsky a jedno jedine slovo, ktere jsem si zapamatovala je ‘jambo’, coz znamena ‘ahoj’.

Zhruba v polovine naseho pobytu prisel Ian o telefon. A ponevac jeho vtipek s ranim budeckem jeste nevysumel, myslel si, ze mu jej nekdo za trest stipnul. Az kdyz jsme prijeli zpet do JNB, zjistili jsme, ze jeden z kolegu jej omylem strcil do kapsy sortek, ktere skoncili na dne kufru s ostatnim spinavym pradlem. Vtipnejsi byla dohra s Vodakomem, kteremu trvalo znovu zapojeni Ianova cislo celych 7 dni a to i pres to, ze SAB je VIP zakaznik s velkym V. Dalsi dukaz toho, ze servis v tehle zemi pada do hluboke propasti.
Ani ztraceny telefon nam nemohl zkasit nadherny vylet. Ian si liboval v rannich pochuzkach za zvirenou. Pry ho ani mouchy tse-tse nemohly odradit. Mimochodem, jestli si myslite, ze moucha tse-tse vypada jako moucha tak pozor, neni to pravda, vypada spis jako ovad a kouse jako das.

Tucnak kam se podivas

Kdyz jsme loni jeli s Ianem do Kapskeho mesta stravili jsme vikend blizko mestecka Hermanus.
Vzpominam si na dve veci na obrovske velryby a hromadu tucnaku.
Velryby se tam pry kazdy rok srocuji, aby vyvrhly na svet sve mlade a pak je naucily to nejpotrebnejsi pred dlouhou pouti oceanem.
No a tucnaci pry zde ziji uz od nepameti. Jestli si myslite, ze je v JARu na tucnaky moc horko, tak se kouknete jaka mi je na obrazcich pekna kosa.

Kdyz utekl Mikes

Snazim se doplnit chybejici clanky a ponevac mi pamet moc neslouzi, pomaham si probiranim fotek ulozenych na svem PC.
Uz to tak asi bude, ze Mikulas bude nejfocenejsi kote na svete. At kouknu do ktereho souboru chci, vzdycky tam najdu fotku Mikese.
Tyhle jsou z rana pote co nam utekl.
No on nam zas az tak neutekl. Ian mu zavrel na noc okno, takze kdyz se chtel vratit po nocnim lovu na svoje mistecko na polstari, tak se asi pekne divil.
Hledali jsme ho vsude a nic. Dva dny po nem nebylo ani vidu ani slechu.
Pak prisel ve 4 rano vypadal spraskane, ale stastne. Zalezl si do pelisku, ve kterem s Eliskou spali, kdyz byli jeste malicni a spal az do obeda.
I kdyz jsme radi, ze jej mame zase doma, jsme smutni, ze si z toho vyletu Mikulas dovezl nemoc, kvuli ktere hubne jako Kate Moss na kokainu.

pondělí 23. února 2009

Nudle zahradni

Jeste pred odjezdem do Cech jsme se s Ianem rozhodli vylepsit kus zahrady za nasim domem.
Je to jen takova nudle, do ktere smeruji okna z koupelen a loznic.
Taky se do ni da vejit z mistnosti, ktera driv byla bar, ale my jsme si z ni udelali karetni doupe.
Jako obycejne vsechno zaclo opatrne a nenapadne. Jeden ze stromu potreboval prorezat. Nakonec jsme jej nechali vysekat uplne a spolu s nim dalsi dva.
Teprve tehdy jsme zjistili, ze ta nudle neni zas az tak mala, aby se nedala vyuzit.
Zavolali jsme architektu Juanitu, ktera vytvorila tu prekrasnou zahradu okolo bazenu a ta mela genialni napad na malou mexickou zahradu. Proto ta modra stena, na kterou prijdou barevna zrdcadla a tequila kaktusy.
Nechali jsme postavit nekolik drevenych plosin a okoli jsme osadili kaktusy a sukulenty. Pak uz to chtelo jen nekolik svetylek a voila...



Myslim, ze jsme to opet zvladli na jednicku.
Vysledne fotky nemam, ponevac jsem se odjela do Cech se vdat :)

čtvrtek 19. února 2009

Fotky ze svatby

Stale jeste jsem nenasla chvilku abych neco poslala na web.
Prave ted je pro me dulezitejsi si poradne uzit tech par dni, kdy si muzu hrat s mym synovecekem Filipkem.
Uz pristi tyden budu muset odjet zpet do JAR a Sonka mi jej nechce pribalit!?
Presto chci aspon pripojit dva odkazy na fotky ze svatby.
Pro ty co na svem PC maji Flash Player a pro ty co jej nemaji, jen nekolik malo fotek.