Byli jsme tu už třikrát a pokaždé se nám tu moc líbilo.
Široko daleko není živáčka a tak se nám tu dobře oddechuje po dlouhém a náročném roce.
Letos jsem lákala Veličkovi aby se s námi na ty pláže vydali, ale nakonec jsem je neukecala.
Za to se ale nečekaně přidali Penhalovci ze Švýcar a tak nás 21 prosince z JNB vyrazilo celkem 5 - Britt, Ian, Clive, Corrine a já.
Plánování bylo náročné. Jak už jsem zmínila nejbližší obchod je zhruba 2 hodiny cesty autem a kromě elektřiny a vody není na chatě vůbec nic. Tedy přece jen něco tady je. Máme tu obrovitánský mrzák, ledničku, troubu a sporák. Ostatní je třeba si dovézt.
Nejdříve jsem špekulovala nad jídelníčkem. Britt je vegetarián, tudíž jsem musela uvažovat co bude to dítě jíst, když mi ostatní se budem ládovat grilovaným masem. Vše se myslím podařilo a dokonce se vše i vlezlo do dvou aut.
Penhalovci měli dorazit ve 10 večer a odjezd byl plánován na 6 ranní. Letadlo ze Švýrac mělo ale několika hodinové zpoždění kvůli sněhové kalamitě na letišti a tak se stalo, že přistáli až v 5 ráno.
S takovou jsme je pouze vyzvedli, nakrmili, nechali je osprchovat a hurá na výlet.
Měli jsme v plánu ujet cirka 800km a přespat v hotýlku v Stedhamu. Překvapilo nás jak pohodlně se nám cestovalo, poněvač jsme byli asi jediní na cestě. Všichni ostatní se už někde placatili na plážích a tak se nám jelo jako po másle. Žádný stress, žádní policajti, žádné zácpy. Nakonec jsme ujeli celých 1200 km až do Mazeppa Bay a v 7 večer už jsme si dávali sklenku vína na terase a dýchali jsme vzduch, co voněl oceánem.
Další den jsme všichni dospávali deficit z předchozích dní. Napomohl tomu taky fakt, že jsem nechala doma TV dekodér. Naivně jsem si neověřila informaci, kterou mi padli a přivezla jsem pouze TV kartu a ovladač. Kdo by tušil, že je třeba přivézt i krabici? Není teda na co koukat a tak se všichni vrhli na zásobu knížek, která je kupodivu po vánocích docela objemná. Dneska jsem zjistila, jsou mezi námi tací, co louskají jednu knížku denně. S takovou za chvíli budem číst knížky já o marketingu a Ian filosofické traktáty.
Prvních pár dní nám tady krásně pršelo. Ian se koukal na internet a konstatoval, že celá jižní afrika má slunečné počasí, jen ten kousek, kde je naše chata má oblačno a průtrže mračen po příští dva dny.
Včera se ale udělalo krásně a přestože foukal silný vítr rozhodli jsme se jít prozkoumat pláž.
S větrem v zádech se šlo lehce a tak jsme za chviličku byli na konci obrovitánské pláže s dunami velkými jako 6ti patrové věžáky.
Vítr bral suchý písek z pláže a metal sním jak se mu zachtělo. Všichni jsme měli lýtka červená jak se do nich ten písek zabodával. Z toho důvodu se ostatním chodcům asi nechtělo se vracet stejnou cestou po pláži a nechat se bičovat pískem do obličeje.
Rozhodlo se přelézt duny a k návratu použít cestičku, která „zcela jistě“ za těmi dunami bude.
No, nebyla tam. Respektive byla ale vedla úplně jinam. Vedla do vesnice, která byla několik kilometrů vzdálená. Další věc, kterou jsme opomenuli byly řeky, které teď při odlivu nebyly na oceán napojeny a tudíž jsme je na pláži přešli bez povšimnutí.
Pár metru do vnitrozemí to ale byly pořádné vodotoky, které se nedaly přebrodit, natož se k nim přes všechnu zeleň, která kolem nich byla, dostat.
Celá trasa domů byla několikrátset delší než jsme čekali. Museli jsme se vydat po cestě, která nás dovedla až do vesnice a následně po silnici se odštrachat zpátky do chaty.
Vše zhoršoval vítr, který na těch kopcích co jsme po nich šplhali vál jak pominutý. Nic mu od moře nestálo v cestě (kromě nás) a tak si to svištěl několika kilometrovou rychlostí za hodinu.
Hluk byl tak velký, že ač jsem šla vedle Ian neslyšela jsem vůbec co mi říká.
Doma jsme se pak všichni poplácali po ramenou, že jsme jako že fakt frajeři, že jsme to ušli a opět jsme zapadli do našich vyležených křesel a zabodli jsme oči do knížek.
Večer jsme pak zjistila, že jsem udělal školáckou chybu a nenamazala jsem si slunečním krémem kůži po koleny. Pálí to tak, že na to do smrti nezapomenu a příště už takovou chybu neudělám.
Další objev jsem zjistila až ráno, kdy jsem si všimla, že mám jaksi červené břicho. Koho by napadlo, že sluníčko vás opálí i přes tričko, pokud není z dost silné látky. Což evidentně to moje nebylo J
Žádné komentáře:
Okomentovat