sobota 8. srpna 2009

Hezká sobota a ještě hezčí konec soboty.

Včera jsme vstávali poměrně brzy. Ian vyrazil do fitka a já jsem se učila 4 pravdy Buddhismu.

V devět jsme rychle vyrazili k holiči a během těch 20 min, co Ianovi šmikali vlásky jsem hopla do Manga, zkontrolovat letní zboží. Je pravda, že se zašitým břichem a modřinama kolem dokola nevypadá nic zas až tak úžasně, takže jsme odešla s prázdnou.

Následoval rychlý přesun do konferenčního centra, kde probíhala výstava DECOREXu. Tam jsme měli sjednanou schůzku s paní malířkou Ann Gadd, která nám předala pro Soňku a Míšu obrázky oveček. Jsou pěkně zabalené do bublinek, takže ani nevím jestli jsou to ty správné. Rozbalíme je až v Praze.

Odtud s malou zastávkou v řeznictví, jsme zajeli zkontrolovat novou zahradu k Mikovi a Marianne. Ti slaví příští týden 21 narozeniny jejich druhorozeného syna a proto postavili na zahradě velkou dřevěnou terasu, aby se jim tam všichni hosté vešli.

V 1 jsme měli sjednaný oběd s Richardem a Fran, se kterými jsme si vyměnili zkušenosti z kliniky pro umělé oplodnění. Od minulého měsíce jsou také „členy“ a musím říct, že je příjemné poslechnout si jak jiní mají také problémy množení.

Po výborném obídku, který v mém případě skončil na WC hned asi po 30 min, díky stále trvajícím pooperačním „radostem“, jsme si říkali, že si dáme hodinového šlofíka.

Přišel ale Haydn, že se s Yvony pohádali a chtěl si s Ian o tom pokecat. Během další hodiny se u nás sešlo dalších 5 Haydnových kámošů a 3 Ianovi známí, aby se všichni koukli na zápas rugby SA proti Australii.

Já jsem se i během tohoto, na hlasivky náročného, utkání pomaloučku učila osmidílnou Budhovu cestu k ukončení strastí a čekala jsem až všichni zase odejdou.

Bohužel Ian začal v poločase grilovat, takže se jejich návštěva protáhla až do 10 do večera.

Když už jsme všem dali sbohem a Haydn odcestoval v mém autě (jeho je opět v servisu), pozhasínali jsme a spokojeně jsme poprvé za celý večer sešli do ložnice, která byla celá pod vodou??!!!!!!!!

Ani jeden z nás si nepamatuje, že by pustil kohoutek ve vaně, každopádně byl ve vaně hozený ručník, který sloužil jako zátka a všechna voda vytekla přímo na náš nový koberec.

Dalších několik hodin jsme vysávali vodu z koberců naším super novým vysavačem. Zaplať pan Bůh, že jsme ho před nedávnem koupili, protože doopravdy nevím, jak jinak bychom tu vodu z koberce dostali.

Nakonec nás zmohla zdánlivá nekonečnost tohoto počínání a pozdní hodina.

Zapli jsme ventilátor a otevřeli jsme všechny okna a šli jsme spát.

Teď ráno je koberec ještě stále mokrý, ale Ian se musí dospat a já už se zase učím. Tentokrát rozdíly mezi Hínajánovým a Mahájánovým typem Buddhismu.

To ale byla rušná sobota, co?

pondělí 3. srpna 2009

Mosethla

Letos v kvetnu jsme byli s Ianovym bratrem Clivem na dva dny v Madikwe.

kočičí mišmaš

neděle 2. srpna 2009

Agent Smith a Smith

Fotka: Aaron Mokoena, Grame Smith, Ian a John Smit

Další zajímavá večeře na účet pivovaru a tentokrát se rozdávaly ceny za sportovního zpravodajce roku.

U našeho stolu seděl Aaron Mokoena kapitán národního fotbalového týmu, Bafana Bafana (hoši, hoši) a taky Smith a Smit. Že by dostaveníčko z Matrixu?

Poněvač kromě Jacqua Kallise si ze zdejšího sportu nepamatuju nikoho, docela mě překvapilo, že Smith a Smit jsou dva různí lidé. Jasně kdybych se nad tím aspoň trochu zamyslela, tak je jasně, že jeden člověk nemůže být kapitánem ve dvou týmech. Tady je vidět jak mi ani kriket ani rugby nějak nepřirostly k srdci a sleduji je jen sporadicky, když náhodou projdu obývákem.

Pro upřesnění John Smit je kapitán rugby týmu Springbok (africká antilopa) a Graeme Smith je kapitán kriketovéhu týmu Proteas. (africká národní květina).

To jen pro případ, že byste se někdy ocitli v situaci jako já a museli jste se s oběma bavit a nevěděli jste kam kdo vlastně patří.

Teorie důležitosti nedůležitých faktů

Tak jsem si dneska zapamatovala další kravinu, o které doufám, že mi jednou-možná přijde vhod.

Už je to tak, přišel den, kdy můžu směle prohlásit, že dokážu dalekosáhle konverzovat na téma marginální náboženství Nové Guinei. Zejména pak toho vím spoustu o náboženství „Kargo“ starých Papuanců, kteréžto mě svou šíleností natolik zaujalo, že jsem ho googlovala včera celé odpoledne.

Kolik takových hovadin je schopen člověk v jednom lidském životě obsáhnout? A hlavně, pokud obsah přesáhne určitý limit, jak rozhodneme, kterou hovadinu může obětovat a kterou musíme zachovat pro dny budoucí? Je možné, že i na tohle máme systém, jako třeba Jeffrey z Couplings? The Giggle Loop

Ok, nečekali jste ode mě novou teorii relativity, ale řekněte sami kolik hňupovin máte nastřádaných a čekáte až přijde čas a bude je moci „udat“?

Kterou největší blbost si pamatujete a nevíte proč nebo nevíte co s ní?