Bedřich

Je krásné nedělní ráno a Eliška nás budí v 6 ráno. Rok a něco tréninku a každé ráno je to totéž. Packa s drápky šmátrá pod peřinou, případně skok z velké výšky na Ianovo pod peřinou se nadýmající bříško.
„Hej ochrapové, venku je už vidno, tak vstáváme, šup, šup...“
Ian se rozhodl pro kompromis, zapnul TV, kde od rána dávají rugby a zavrtal se hlouběji do peřin.
Já jsem si napustila plnou vanu vařící vody a jdu se namočit.
V klidu si čtu knížku, kolem mě se vznáší obláčky páry a tu koutkem oka zahlédnu za oknem pohyb. Kouknu blíž abych zjistila co, že se to tam děje a v tom jsem zahlídla obrovskou kudlanku, jak se pomaloučku šine po okně asi tak 10 cm ode mě. Asi se jí nelíbila ta pára. Každopádně nespěchá a leze jakoby se jí nikam ani nechtělo.
Volám na Iana, ať tu „věc“ odnese na zahradu. Prý mám počkat až bude poločas!?!?
Takže o zbytek mého oblíbeného nedělního koupání jsem se dělila s obrovskou, křiklavě zelenou kudlankou. Čekala jsem, že jí to každou chvilku uklouzne na oroseném skle a vrhne se po hlavě do vany, při tom samozřejmě udělá několik přemetů jako olympijský závodník.
Přirozeně, že jsem na žádný poločas nečekala, rychle jsem se ošplouchla a vyspídovala jsem z vany jako by mi hořelo za zadkem.
Mnohem, mnohem, mnohem později pak Ian kudlanku, kterou jsem pojmenovala Bedřich, sebral a odnesl jej do zahrady, se slovy: „Ty naděláš, vždyť to je ještě miminko.“
Pro jistotu jsem to „miminko“ vyfotila a pevně doufám, že mě Bedřich na staré kolena nebude chtít znovu navštívit.