středa 20. ledna 2010

Jak to vypadá v Mazzeppa Bay

Rodinko, tak abyste vědeli kam vás celou dobu lákam, nafotila jsem vám to sakum prásk všechno. Přístí rok nemusíte slavit vánoce zachumlaní do tluských svetrů a v teplých ponožkách.

Přileťte za náma a mužete se spolu s náma valet na pláži od rána do večera celých 14 dní. Příští rok bychom měli vyrazit v ponděli 27. prosince a návrat do JNB se plánuje na neděli 9. ledna.

Pokojíčků je tam habaděj a kdyby se nám nedostávalo postelí, tak můžem vzít nafukovací matrace a uložit se v obýváku.

Jak to tam vlastně vypadá. Že je chatička hned u pláže to víte.

cesta na pláž a pláž...

Obývák, jídlena a kuchyň jsou spojená místnost, obehnaná zastřešenou terasou, na kterou se dá vyjít hned několika posuvnými dvěřmi.

Odtud se jde do chodbičky, ze které vedou dveře do čtyř pokojů a velké koupelny. Tři pokoje jsou dvojlůžkové a jeden má dvě dvojposchoďové postele. Z největšího dvojlůžáku je vchod do druhé koupelny.

Za kuchyní je ještě pokoj pro ledničky, mražák a pračku se sušičkou.

V okolí je osada, kterou hned tak nikde jinde neuvidíte. Jestli jsem to dobře pochopila tak Transkai byla jedna ze čtyř oblastí kde odsouvali černochy, které vystrnadili z jejich rodných lokalit. Až tam přijedete tak uvidíte, že se jeden nemůže divit, že ten program krachl. Je tam sice krásně, ale turismus v té době neexistoval a na skalnatých přímořských kopečcích se nic pěstovat nedá a komu by stačilo k obživě je pasení krav a koz?

Obrazek z vesnice hned za naší chatou.

Lidi odtud odjíždějí do velkoměst aby si vydělali nějakou tu kačku a domu jezdí jen na svátky. Případně pokud se stane něco nepředvídaného, jako například úmrtí člena rodiny.

Letos se nám z chaty nic neztratilo, ale loni jsme „darovali“ jeden mobil, foták, PSP game boy a ipod. Zdá se to hodně, ale věřím, že to pro tuhle osadu je to jen plivanec v moři.

Toto vypadá jako pokus o stavbu nového kostela. Hned vedle ještě, zaplať Pán Bůh, stojí ten starý.

Jak by asi probíhala v tom novém kostele bohoslužba za deštivého dne? Tipla bych si, že by to byla pěkně stručná mše.

Nechme ale sakrální otázky stranou a vraťme se k pozemským událostem. Věřili byste, že se sem dá přiletět letadlem? No, ano. A dokonce mají přistávací plochu pro helikoptéry. Číhněte na to jakou.

Tvrdila jsem, že tu široko daleko není obchod, tak to byla lež. Jeden tu přece jen je a jak je prďácký. Dokonce tam byla i fronta....

Koupili jsme si drátěnou žíňku, černý čaj naprosto neznámé značky a co je důležité - pivo a ještě k tomu z SAB !! Co víc si můžem přát?

Psala jsem vám, že kromě válení se na pláži, plavání, rybaření a procházek nejrůznějších délek zde není celkem moc co dělat.

Tak tohle bych chtěl upřesnit. Dělat se tu dá ledacos, ale je třeba si přivézt to „co“ s sebou. Chlapi si s sebou letos vezli golfové hole a bavili se tím několik dní. Posílali míčky po pláži jen to vzduchem svištělo. Kromě oddechujícího stáda krav tam celkem nikdo nebyl, takže neměli koho by tím rušili. Na deštivé dny měli plán B.

Večer jsme hráli stolní hry anebo jsme prostě zdolávali zásoby alkoholu. Tuto pidi láhev jsme vyžuňkli za jeden večer.

Ináč příšti rok už nenechám TV doma a tak kdyby všechno zklamalo, můžem civět na telku.

úterý 19. ledna 2010

Na přeskáčku.

Nějakou dobu jsem nepsala, tak se to teď pokusím dohonit, ale asi to nebude v tom správném časovém pořadí. Omlouvám se.

Prvotřídní bahýnko

Bylo asi deset večer a všichni byli někde v čudu. Ian byl na návštěvě u mamky v Zimbabwe a Britt byla na večírku s kamarádkama. Ja jsem se koukala na TV a najednou všechno zhaslo. Chvilku jsem čekala jestli to zase brzy nenaskočí, ale přestalo mě to bavit, tak jsem se odebrala do pelechu.

"Další zatracený výpadek proudu!" To jsem si říkala když jsem usínala a ještě mi bylo líto, že až to zase naskočí, že mě vzbudí přímé světlo do očí a halekání zapnuté televize.

Ve tři ráno mě budí Britt s tím, že všechny ostatní domy prý svítí a my ne. Čím to je? Tak jsem našla baterku a dopidinožila jsem se do garáže.

A fakt, že jo. Hlavní pojistka v rozvodové skříni vystřelila. Po pár pokusech jsem zjistila, že půl baráku ten večer fungovat bude a půl bude muset do rána zůstat bez proudu. Šla jsem zase spát s tím, že to ráno dořeším.

Brzy po ránu se dostavila partička z vodárny, že jdou kouknout na ten náš vodoměr, který jsme prý před nějakým časem urgovali, že je vadný. Nějaký čas se nám zdálo, že ukazuje nějak moc velkou spotřebu a skutečně jsme jim kvůli tomu volali.

Chlápci na to jednou mrkli a prohlásili, že máme někde prasklou trubku ...“a to jako pořádně, jo!“

Chvilku mi trvalo než jsem si dala dvě a dvě dohromady, ale brzy už jsem byla na telefonu s firmou, co vám napumpuje do trubek vodík raz dva, aby tak za drahý peníz zjistili, kde je ta zatracená prasklina.

Přijeli někdy okolo oběda a začali bloumat bytem se sluchátky na uších a rádii zavěšenými okolo krku. Vypadali jako mužstvo pro boj s napřirozenými mocnostmi.

Zřejmě vevnitř žádné duchy nenašli, tak se chvíli na to přesunuli na zahradu, kde tajuplně vymezili plácek asi m2 a prohlásili, že tam "něco zaručeně je".

"místo činnu"

Ukázalo se, že se jím náramně hodí, že se ta prasklina nacházela přesně pod našim dřeveným deckem, ponevač nikdo z nich neměl zrovna u sebe šroubovák. Zkoušela jsem opatrně nabídnout šroubovák z naší domácí zásoby, ale oni začli točit něco o vrtačce, která by ty šrouby vytáhla než bys řekl švec. Uvažovala jsem jestli jim mám říct, že i takovou věc máme ve skříni, ale došlo mi, že se jim do té práce vlastně vůbec nechce a že bude rozumnější mlčet. Slíbili mi, že přijdou druhý den ráno a že tu prasklou trubku docela určitě opraví.

Dnes skutečně přišli, i když to byla úplně jiná parta. Měli s sebou i vrtačku a za pár minut byl deck rozmontován na prkýnka. Jen co jsme sundali horní desky, bylo nám jasné, že jsem narazili na zlatonosnou, nebo spíš bahnonosnou, žílu.

Kostra toho dřevěného podstavce byla pokryta bílým houbovitým slizem a pod ní by se mohli kapři ráchat. Nikdy by mě nenapadlo, že se tam vejde tolik stojaté vody.

Chlapi to pilně kbelíkama vyházeli a pak se dali do kopání. Pokaždé když ale vytáhli lopatu mokrého marasu, nahrnula se na její místo voda, která jako by tekla z kohoutku otevřeného na plné kule. Za chvíli stáli po kolena ve vodě a trubka furt nikde.

Když jsme pak tu mršku našli, nechtělo se mi věřit, že všechen ten humbuk byl kvůli tak relativně malé trhlince (2cm) v tak relativně hubené trubce.

Trubku přirozeně opravili, hlínu zase naházeli zpět a prkýnka přišroubovali opět na své místo.

Teď je třeba objevit kde se ta voda dostala do elektrického obvodu. Zítra mají přijít odborníci a zachránit nás.

Jedno ponaučení jsem si odnesla. Z malé trhliny se velmi rychle stane velký problém. Zvlášť když odjedete na dovolenou a voda zahálčivě sedí pod tlakem v trubkách. V takovém případě ji nezbývá nic jiného, než zatlačit tam, kde cítí nejmenší odpor a průser na sebe nedá dlouho čekat.