Tento blog byl přesunut

Tento blog je nyní umístěn na adrese http://cz-radka-ian.blogspot.com/.
Během 30 sekund budete automaticky přesměrováni, případně můžete kliknout sem.

Pokud tento zdroj odebíráte, aktualizujte své odběry na stránce
http://cz-radka-ian.blogspot.com/feeds/posts/default.

Vyhlídka.

Filípek se dneska vzbudili o trošičku později než obyčejně a v 6:45 jsme nás s Míšou už navigoval směrem k hrochům. Ti se placatili v zátoce. Viděli jsme i krokouše, který si hlasitě pochutnával na rybě. Kostičky křupali.

Už nevím jak, ale rozhodlo se, že dneska se pojede na vyhlídku.

Loni jsme neměli štěstí a nedojeli jsme ani nijak daleko, protože ukrutně pršelo.

No letos to nebylo o moc lepší, poněvač na půl cesty se kolem nás rozprostřel mrak a nebylo vidět ani čumák auta.

První zastávka byla spíš testovací než poučná. Venku bylo kosa jak z nosa a kromě Filípka nikdo z nás neměl svetr. Navíc Fífula usnul a Soňka s ním zůstala v autě. My ostatní jsme smutně dopidinožili na okraj propasti, kde přese jen bylo něco vidět. Bohužel tam ale byl fakt ukrutná zima, takže nikoho moc nebavilo lelkovat tam nějak přehnaně dlouho a hned jsme teda vyrazili zase zpět do auta.

Někde mezi příští zastávkou se Fífula probudil a tak jsme na příští zastávce „God´s Windows“ vyskákali z auta v plném počtu.

Než se Fífa dal do gala, rozuměj oblékl si všechny svetr co jsme pro něho měli, stihli jsme s mamkou projít místní mini market „ pokladů národního umění“. Později si tam mamka koupila vyřezávanou misku na ořechy.

Tupě jsme naběhli místnímu hlídači aut a vzali jsme s sebou i kočárek. Na těch asi 100 schodech nahoru nám byl fakt naprd. Musím podotknout, že jsme se nepoučili a tuhle chybu jsme si zopakovali ještě na Potholes a taky v Cape Point. Kde se ale kočárek šiknul, poněvač si v něm Fífula pěkně zdřímnul.

Takže tak taháme kočárek po schodech nahoru a dolu a při každé zastávce, hudrujeme na špatné počasí. Přes všechny ty mraky nebylo vidět vůbec nic.

Ještě jsme měli v záloze Potholes, takže jsme zase nastoupili do aut. Fífula už se svou novou kamarádkou žirafkou, kterou si koupil od hodné paní černošky. I když chvilku to vypadalo, že to bude autíčko co si odneseme domu. Je to chytrý chlapec a velice bystře ve svém rozhodnutí zohlednil velikostní omezení mamčiných zavazadel.

Potholes to bylo jiné kafe. Všichni už jsme sice měli hlad, ale při pohledu do hloubky některých těch propastí jsme já osobně byla ráda, že nemám co vrhnout. Sluníčko se přece jen rozhoupalo a my jsme poprvé za celý den mohli udělat pár rozumných fotek.

Po cestě k autu se na Fífovu počest rozhodla skupinka černošek mu zazpívat a zatančit. Fífu to nadchlo. Koukal na ně, občas si k tomu čapnul a hlavně na ně furt ukazoval prstíčkem a kýval na mamku ať jde s ním.

Tak jsme si my ostatní šli koupit něco k pití a Ian zatím vybral trasu k nejbližšímu obědu. Protože my všichni víme, jak by to dopadlo, kdybychom tento výlet srovnali s výletem na Kokořín.... tam byly aspoň párky, ale tady .... neměli ani prd. (kromě vyřezávaných zvířátek, paňďuláčků, mističek, serepetiček, ubrusů se slony, zmrzliny, coca-coly a pohlednic tam nebylo fakt nic)

Když jsme nakonec Fífu násilím vyvlekli ze čarovných spárů africké národní hudby vyrazili jsme směrem do města Sabie. Po cestě jsme ale udělali velkou odbočku a jeli jsme do zlatokopeckého městečka Pilgrim´s drift.

Míšovu autu ubýval benzín, takže jsme jeli óoooooopatrně. Na pumpu jsme ale přece jen dojeli J)))))))))))

K obědu jsme zasedli v restauračce, kde jsme byli kromě paní účetní co seděla u vedlejšího stolu, jediní hosté. Ian si objednal chalupářský koláč, což je mleté maso v misce s lískovým těstem položeným přes vrch pečené v troubě. Mamka si dala palačinky s mákem, Míša hamburger, já rybku a Sonička si dala něco s bramborem. Fífa si dal jako obyčejně housku a něco málo od nás všech.

Před odjezdem jsme si ještě tak trochu zašopovali. Kupili jsme nějaké ty pohledy, čokoládu na cestu, knížku a málem i nějaké nádobí :)

Doma jsme tak nějak všichni odpadli a do večeře se toho moc už neudálo.

Myslím, že se nám ale podařilo pokradmu ostříhat Fífulu, když se rozplíval nad husama, které nás přišly navštívit do chaty. Soňka ho držela a mamka s nůžkami za zády se vždycky jen přikradla, šmik – šmik a hned zas pryč. Když to Fífa zjistil vypadalo to chvilku na pláč, ale ty husy to opět zachránily.

Sloni.

Den se tvářil všelijak. Vypadalo to, že možná bude pršet a možná i ne. Filípek si ráno vyrazil na hrochy. Tentokrát měl štěstí a zrovna se pářili. Míša to fotil o život.

Okolo poledne se rozhodlo, že počasí asi vydrží a jelo se do opět parku. Tentokrát měla službu Soňka.

Ian zvolil pro vjezd do Kruger parku Numbi bránu, která je kousek dál než Phabeni brána, kterou jsme použili včera. Proto jsme viděli jinou krajinu a jiné zvířátka.

Hned po vjezdu jsme viděli dva lvy při páření. Daleko větší poprask ale způsobili sloní tlupa kterou našel Míša.

Tak si takhle dřímám a najednou jsme zastavili. Otevřu oči a kolem mě jsou všude sloni. Jeden co byl na mojí a Míšově straně byl tak blízko, že bychom si na něj mohli sáhnout když bychom natáhli ruku z okna.

Míša vystrčil hlavu ze střešního okýnka a fotil kolem dokola všechno co mělo chobot. To se ale asi nelíbilo samicím co kojily svoje mladé a začali na nás troubit, zvedat choboty a plácat ušima. Aby toho nebylo málo, začal Ian zlověstně špitat „ani se nehněte!“.

Bylo to strašidelné, ale přežili jsme to. Ba co víc máme krásné fotečky a zážitky k nezaplacení.

Později jsme viděli i krásnou skupinku nosorožců, takže jsme už odfajfkli čtyři z velké pětky. (slon, nosorožec, buvol, lev, levhart)

Jen co jsme vytáhli paty z brány a začli jsme naši cestu domů, začlo příšerně pršet. Doslova se nad náma roztrhlo nebe. Stěrače nestíhaly a my jsme jeli sotva 20km/h. Občas jsme museli dokonce zastavit a počkat až to přejde. Všichni jsme se báli, že nás to svede z cesty a skončíme v rygolu.

Sonička s Fífou se doma zatím o nás báli a zápasili s jednou nebezpečně drzou žábou, která se rozhodla, že dneska bude spát s nima v posteli.

Vyřízeni dlouhou a náročnou cestou jsme nakoupili večeři u KFC a rychle jsme pádili do chatičky. Déšť nás dostihl a když jsme šli spát užasně se kolem nás blýskalo a dešťové kapky bušily do střechy a oken.

Želvičky.

Ian dospával po překotném pracovním týdnu. My ostatní jsme se placatili na sluníčku. Filípek si užíval v nafukovacím bazénku a dokonce si s taťkou zahráli „spadla lžička do kafíčka“ ve velkém bazénu "pro dospěláky" před chatou.

Zvládli jsme taky vyprat, poněvač Filípkovi už chyběli bodíčka.

Po obědě se Ian rozhoupal a zahlásil, že se jede do parku. Míša se obětoval a šel s Fífou spinkat. My ostatní jsme naskákali do auta a vyrazili jsme do Kruger parku za zvířátky.

Cestou nám začalo pršet a možná právě proto jsme viděli rekordních 6 želviček. Ian vědoma si toho, že hladoví češi jsou na zabití, nám zastavil na svačinku ve Skukuze. Když jsme zasedli ke kafíčku, zjistili jsme, že tam s náma je několikem desítek netopýrů vysících nad našimi hlavami.

Museli jsme je ale opustit a vyrazit směrem k bráně, aby námi ji nezavřeli. Po cestě jsme ještě viděli krásný kousek chameleóna a pár buvolů.

Míša a Filípek to zvládali doma moc dobře a když jsme se vrátili hráli si ještě do večera. Mamka a já jsme na večeři připravili suprovní zapečené těstoviny.

Problémy s letišti.

Dneska ráno jsme se všichni vrhli na procházky po rezortu. Objevili jsme hrochy, krokodýli, housenky a jak se zdá tak golfeři objevili nás. Někteří nám mávali, nejvíce Filípkovi a někteří mrzouti nám hubovali. Jedni šli na mamku s Fífou, kteří si nevinně hráli před chatkou, dokonce s golfovou holí v ruce.

Protože nám chyběly některé hlavní potraviny vyrazili jsme do Pick and Pay do Hazyview. S plnými taškami jsme se pak s Fífou projeli po eskalátorech a koupili mu hračku století – barevnou plastovou pružinu.

Já jsem se chystala vyrazit na letiště do Nelspruitu, kde měl Ianovo letadlo z Kapského města ve 12 přistát. Ten nám ale volal z letiště, že mu to uletělo a že musí do Johannesburgu a odtud chytit letadlo k nám do Mpumalangy.

Proto jsem pro něj jela až na 5. Jak na potvoru jsou v Nelspruitu letiště dvě a já jsem ho samozřejmě čekala na tom špatném.

Kvůli tomu zpoždění na nás čekali už netrpělivě s večeří. Měli jsme žebírka, které Míša expertně ugriloval na terase.

Všichni opět spali jak zabití.

Den odjezdu.

Překotné balení a zařizování nám zabralo celé ráno. Okolo desáté jsme se dovezli do obchoďáku, kde jsme si dali oběd. Fífa si pak schrupnul hodinku v autě po cestě do Mpumalangy. Někde napůl cesty se ale ozvaly zoubky a Filípek byl od té doby vzhůru.

Do Sabie jsme se dostali až k večeru. Cestou jsme zkontrolovali nový fotbalový stadion v Nelspruitu i banánové plantáže ve White Rivers.

V podstatě jsme se jen vybalili, upekli jsme večeři a pak jsme šli na kutě.

Ráno jsem se dozvěděla, že sousedi prý tolik chrápali, že se někteří z nás (zejména mamka) vůbec nevyspali.

Ptáčci po druhé

Poučení s předchozích omylů, jsme ráno vystartovali bryskně a v 9:00 jsme byli opět u plameňáků.

Nevím jestli to byl Filípek nebo mamka kdo měl z toho dne větší zážitky. Jak se ukázalo mamka znala skoro každého opeřence jménem. Prý za to může rozsáhlé sledování National Geographic. Já si spíš myslím, že mamča doma pilně studovala, aby na nás teď mohla dělat ramena :)

Sluníčko vytáhlo esa z rukávu a pálilo o 106. Večer jsme zjístili, že se nám Fífa trošičku připekl.

Když už jsme se chystali směrem k amfiteátru na ptačí šou, přikradla se k nám jedna zákeřná husa a štípla nám Fífu do zad. Ten se rozplakal a chvilku to vypadalo, že s ptáky nebudou kamarádi.

V amfiteátru to ale rozchodil, a i když se tvářil, že si jezdí autičkem po lavičce, očkem sledoval jak se nám nad hlavami prohání jestřábi a tukani.

Po poledním spaní jsme vyrazili do Woolworth, kde jsem konečně tak trochu zanakupovali. Fífa si odnesl pár fešáckých dupaček a my ostatní jsme se vybavili zimníma tričkama. Jediný kdo si nic nekoupil byl Míša. Tento trend se s ním jak se zdá táhne – musíme s tím něco udělat.

Aby jsme se neopakovali dali jsme si ještě jednou mňamky z Ocean Basket, kde Fífa objevil na zdi namalované rybky, na kterých mohl oči nechat. Jediné co mohlo překonat zážitek s rybkami byly čáry na zemi, které tam nechali hodní dělníci, kteří opravovali podlahy.

Nakupování....

Inu den byl krásný a tak jsme si opět užívali sluníčka. Míša už trpěl díky našim mickám ucpaným nosem a Filípek si zdá se přivykl na nový bydlík.

Abychom se nenudili rozhodli jsme se jít zkontrolovat Obaibi v Hyde Parku. Toto místo bylo vybráno strategicky, poněvač jsem tam potřebovala vrátit CD do půjčovny a taky jsem chtěla vrátit nakoupené návleky na peřiny do Woolworth. Aby bylo jasno, tak se nic z toho nepovedlo. Obal od CD jsem si sice vezla v kabelce, ale cédečka byla v bezpečí doma v hi-fi věži. No a Woolworth se rozhodl, že budou opravovat a tak bylo zavřeno. Peklo.

Stihli jsme tedy jen nakoupit v Obaibi a pojezdit si s Filípkem na eskalátorech. Pak jsme si dali lehký obídek a hurá domu na polední spaní.

Po obědě jsme se slůnili na zahradě a Sonička s Míšou dodělávali analýzy.

Později odpoledne jsme se rozhodli jet podívat „na ptáčky“ do Monte Casina. Bohužel nám ale trvalo hrozně dlouho než jsme se vykoprdili z domu a dojeli jsme tam až když zavírali brány.

Chvíli to vypadalo, že budem muset domu, ale Filípek na ně udělal smutný kukuč a hodná paní černoška povolila a nakonec nás vpustila do jedné z klecí.

Filípek nevěřil vlastním očím. Ať šlo o papoušeky, plameňáky nebo husy potřeboval mu věnovat maximální pozornost. Nakonec to vyhráli husy, které bylo možno pronásledovat a tak za nima běhal dokud nás od tama nevyhnali.

Rozhodli jsme se jít mamce ukázat Monte Casino zevnitř a tam se Filípek teprve rozjel. Nejprve se rozdováděl s taťkou venku u fontánky, zatím co my ostatní jsme pojídali zmrzlinu a koukali jsme se na pomalu vycházející hvězdičky.

Na večeři jsme si šli objednat mořské mňamky z Ocean Basket. Jak jsme tam na ně čekali, bavil Filípek s přehledem celý stůl černošek. Když jsme odjížděly nebylo u nich jedno oko suché. Tolik jim bylo líto, že se s nima Filípek loučí.

Po večeři jsme mamka a já sledovali film s Belmondem a popíjeli vínko. Sonička s Míšou opět dělali na analýzách.

Hurá všichni dorazili v pořádku.

Moje úterní ráno bylo plné zážitků ještě dříve než jsem si stačila vyzvednout na letišti všechny moje návštěvníky.

Ian ráno odlítal do Kapského města a bylo třeba jej sbalit a odbavit. Taky bylo třeba uklidit koupelny, které ještě den před tím nebyly plně funkční. Páni dělníci si všechno nechali na poslední chvíli a tak ani nebylo jasné zda budou vůbec fungovat. Do desáte hodiny měl silikón ještě trvdnout a tak byla tahle otázka stále otevřená.

Dobrodružně jsem pak vyrazila do Fourways najít obchod kde prodávají dobrý český chlebík. Samozřejmě jsem minula místo kam jsem jela a musela jsem se vracet. Každopádně chlebíček jsem koupila a pak už hurá na letiště.

Na cestě byla zácpa a tak mě museli čekat před letištní halou, kde jsem si je vyzvedla.

Menší zádrhel představovala dětská sedačka, která nebyla správně složená a nikdo z nás ji neuměl dát dohromady. Museli jsme tam Filípka zauzlit. Zauzlenaž po uši to přežil až do příjezdu do domečku.

Sluničko svítilo a tak jsme se rozprostřeli na zahradě. Míša se jako první ospršil v naší zbrusu nové koupelně a pak si s Filípkem dali na 3 hodiny šlofíka. Což se ukázalo byl Filípkův dovolenkový rekord.

Sonička, mamka a já jsme si uvařili čajíček, dali jsme si k tomu sušenky a začli jsme špekulovat nad tou zatrápenou sedačkou. Po půl hodince jsme vyčerpali všechny možné varianty a zůstaly už jen ty nepravděpodobné. Překvapivě kombinace nepravděpodobných přehmatů nás dovedla ke správnému řešení. Od té doby jezdí Filípek bezpečně ač nezauzlen.

Mamka se Soničkou se pak nechali odvézt k ostříhání, kde jsme je pak s Míšou a Filípkem šli vyzvednout.

Po večeři jsme odpadli jako borůvky.

Sprrrrrrrcha

Velke drama poslednich par tydnu - sprcha - se konecne blizi ke zdarnemu konci.

Dneska rano jsem sice jeste jednou musela malovat, ponevac sobotni zahradnici zablatili celou podlazku, ale to nic. Hlavne aby to zitra natreli lakem, ktery zaruci, ze ani kapicka vody neposkodi, ten znamenity barevny efekt.

Matabele Bru

Je poledne venku pece sluniko, na nebi neni ani jeden mracek, ve stinu je asi 30C a co delame my? S rycema a koleckama jsme odhodlane vyrazili do bushe kopat diry. Pot z nas tekl proudem, ale co bychom pro prirodu neudelali, ze jo?!

Ian byl v tymu kopacu, kteri meli za ukol vykopat diru, pro konstrukci z pletiva a ja jsem s ostatnima chudakama nosila sutry, ktere jsme pozdeji naladovali mezi pletivo.

Cela ta silenost ma zabranit erozi pudy, ktera odplavuje pri destich vyzivnou pudu a zanechava za sebou jen neurodnou zpoust.

Vsichni jsme si po takove lopote zaslouzili super chlazene pivecko a trochu te zabavy.

Zavody na trakarich nejsou nic noveho pod sluncem, ale komu se postesti zavodit s THE STICK?!

Vecer jsme pak meli zavody ve vyrobe koktailu. Ten neoriginalnejsi mel vyhrat. Ale protoze jsme nevyhrali s nasim BAFANA BANANA (Bafana je jmeno narodniho fotbaloveho tymu), tak si troufam rict, ze to porota tentokrat netrefila. Nicmene nam dali cenu za nejlepsiho sportovniho ducha.

Prazážitky

Taky se někdy zničeho nic přistihnete jak myslíte na jednu konkrétní věc, která nemá vůbec nic společného s tím, co právě děláte?

Ja jsem se nedávno přistihla, jak přemýšlím nad odkapávacím tácem, co jsme kdysi doma měli. Jak byl prohnutý a držela se v něm voda plná bublinek od jaru. A taky na kruh co měl vypálený se spod, po té co jej mamka postavila na hrnec s vařící vodou.

Kdo ví na co si vzpomenu příště a kdy to bude, ale docela se teším.