čtvrtek 20. května 2010

Plži

Hězdy jsou krásné a zajímavé, alé člověk si stejně pamatuje více věci, nad kterými zůstavá rozum stát.

Například věděliste, že hadi mají dva penisy?!


Ne? Ja taky ne. Prý ale používají vždy jen jeden podle toho, na které straně samička je.
Teď bych potřebovala jakési tlačítko delete, které by vymazalo představu kopulujících hadů z mé hlavy.

Totéž se dá říct o obrázcích, které nám ten den ukazovali. Všechny na téma jedy a uštknutí hadem.

Nic pěkného to nebylo. Probrali jsme všechny 4 druhy jedů, které hadi mají v repertoáru a jak působí na oběť. Taky jsme probrali hadí tesáky a kde má který druh kanálky na jed. Nezapomněli jsme ani na plivací hady a než byl konec hodiny, tak jsem měla velkou chuť utéct.

Pokud jde o antisera, tak prosím vás zapoměňte na to. Šance, že vás to serum nezabije je 1:10. Antiresum se vyrábí tím, že hadí jed píchnou koni, ten vyrobí protilátky a ty jsou z jeho krve pak extrahovány. Kdo ale ví jestli budou fungovat? Je to přece jen koní krev.

Navíc tyto antiséra musí být čerstvá a uchovávána v pečlivě kontrolované teplotě. Žádná safari lodge ale není na nic takového stavěná a tak se raději nechte prevézt do nemocnice, kde minimalizují vedlejší účinky jedu dokud se sám nevstřebá.

Abysme mu všichni neutekli kořenil nám lektor peřdnášku příhodama, jako například o tom jak britští kolonialiste chtěli chytit zelenou mambu a 7 černochů muselo umřít, než ji vyštourali z termitiště, kde si chuderka malá dávala šlofíka.

Taky nám vysvětlil, že 30mg jedu zmije útočné zvládne hravě zabít 500 ovcí. Zřejmě mají zmije těhle jedovatých proteinu habakůk, ponevač jeden její kusanec jich obsahuje 600mg. Když už, tak pořádně.


Na závěr aby nás před spaním uklidnil nám vykládal o želvách.

Věděli jste například, že jak hadi, tak i želvy vajíčka nemají chromozom pohlaví. Jestli se z vajíčka narodí sameček nebo samička rozhodne teplota při líhnutí.
U hadů čím chladněji je, tím více se líhne samečku. U želv je tomu naopak.

Prý jakási cizokrajná rostlina, zanešená do Kruger parku ptáky, způsobila svým rychlým růstem a stinnými listy, téměř vyhynutí jednoho druhu hadů. V místech kde se tahle rostlina roztorstla se totiž rok po roce rodili jen samí samečci.

Želvy vesměs kladou vajíčka do písku a ty nahoře, blíže sluničku, budou samečci a ty hlouběji v chladnu budou samičky.

Co se týče želv. Jedno varovaní. Nikdy nezvedejte želvu ze země. Snad jen na začátku jara. Každá želva ma vodový vak, do kterého si hromadí vodu na zimu. Když je ale ve stresu, vypustí tu vodu do krunýře a na zimu, kdy je sucho, ji pak nic nezbude. To znamená, že takto zvednutá želvička je s podstatě mrtvá.

Hvězdy

Včera byla přednáška o astronomii, takže se dneska potýkám s pocitem méněcennosti a rezignace.

Obrázky z Hubblova teleskopu mě úplně dodělali. Zvláště ten nejslavnější „Pillars of creation“.

V podstatě jde jen o prach a plyny nazvaný „Eagle Nebula“ vzdálených asi 7000 světelných let od Země. Podle toho co nám říkali, tak z každého toho prstíku (na těch sloupech jsou vidět malé prstíky) se časem odpojí časem kus ve tvaru „vajíčka“, ze které se zrodí nová galaxie s novými hvězdami, velikosti přinejměnším naší sluneční soustavy.

Nic méně Hubble jde brzy do důchodu a loňská oprava byla jeho poslední. Plánuje se, že jej přivezou zpět na Zem a vystaví.

V červnu 2014 Hubble nahradí zbrusu nový teleskop nazvaný James Webb.

Kromě spousty technických vychytávek, jako třeba 2x tak velké zrcadlo, jeho největší výhoda bude umístění na bodu Langerově bodu 2.

(bod v soustavě dvou těles [slunce a země], v němž se vyrovnávají gravitační a odstředivé síly soustavy tak, že malé těleso umístěné do tohoto bodu nemění vůči soustavě svou polohu a zachovává od obou soustav konstantní vzdálenost)

Tím pádem bude od Země 4x dále než měsíc. Mnohem, mnohem dále než je Hubble, proto se očekává, že budeme mít možnost nahlídnout do míst o kterých se nikomu ani nesní.

Jelikož bude Webb dělat infra - červené snímky, počítá se, že se dozvíme více o tom jak vznikají planety a tím pádem i o velkém třesku.

úterý 18. května 2010

Bikram joga

Ty silene obrazky nahatych osklivych chlapu na webu me meli varovat.

Neposlechla jsem a sla jsem vcera na bikram jogu.

Denne kolem toho skudia chodim, kdyz jdu do prace a tak me napadlo, ze bych to mohla vyzkouset.

O cem je bikram joga. Internet se o ni vyjadrije velmi opatrne. Pouziva slova jako ‘pry’ a ‘rika se’, ze vysoke teploty a velka humidita je pro telo blahodarna a protahovani je pak mnohem jednodusii.

Inu budiz, je potreba vyzkouset vsechno a tak jsem tam vcera sla.

Nejprve me prekvapilo, ze ve studiu byl puch jak v psi boude. Zvlhcovace ovzdusi jely na plne kule a me napadlo, jestli nemeli vybrat lepsi vonnou prisadu ?

Jakmile jsem se ale zacla potit, coz bylo hned po pvnim dechovem cviceni, zjistila jsem, ze to nebude vonnou prisadou, ze to tak pachne koberec nasakly potem, ktery ze vsech nas lil proudem.

Daleko horsi byl samotny instruktor, ktery se produciroval mezi nami ve svych speedo plaveckach a vsechny nas buzeroval. Jeho ego bylo tak velike, ze se s nami neveslo do mistnosti.

Velmi brzy jsem mela neodolatelnou chut mu jednu vrazit.

Kdyby se mi nedelalou soulf z toho puchu a z toho, ze stojim hlavou vzhuru a snazim se o nejakou komplikovanou pozici, tak bych urcite nasla silu na to mu neco rict.

Po asi hodine uz jsem na o nemela nervy a odesla jsem. Mr. Speedo za mnou volal neco o tom, ze kam si myslim, ze jdu. To jsem ignorovala a jsma jsem si dat sprchu. Bylo mi vedro a blivno a nemela jsem chut mu neco vysvetlovat.

Bikram joga neni pro me.

pondělí 17. května 2010

Berge Farrell

Zjistila jsem nekolik veci.

Byt v kanclu se 4 dalsima hoklama je docela zahul. Clovek se dozvi veci a hlavne teda je to makacka zapamatovat si kdo ma kolik deti a jak se jmenujou….a vubec….

Pak je du problem s oblecenim. Ctyri roky doma se tak nejak podepsali na me garderobe a se 6 pary teplaku to v kanclu moc nevytrhnu.

Mam sice kousky jeste z Prahy, ktere jsem nebyla ochotna rozdat, ale do tech se bohuzel nevlezu.

O to se postaraly hormonalni koktaily z Medfemu.

Podpatky. To je peklo. Clovek si odvykne. Uz v poledne snim o pohodlnych teniskach a crocksech.

Jinak jet u ale vsechno moc prima. Nemuzu si na nic stezovat. Sef je prima. Kancelare jsou na vybornem miste, takze rano netrpim v dopravnich zacpach jako asi 95% pracujicich v JNB.

Furt se tu neco deje a ja to nasavam jako houba. Rada bych aby to vyslo.

Jeste jednou musim pochvalit Iana, ze mi nasel tak prima praci.

Kvetnove IVF se nepovedlo.

Zaclo to celkem nadejne a vsech 17 vajicek se povedlo oplodnit. Od pondeli do patku uz ale vydrelo jen jedno embryo a ani to neproslo prisnymi testy na geneticke poruchy.

Ve stredu jdeme na dalsi krevni testy a podle vysledu se uvidi jake budou dalsi kroky.

čtvrtek 13. května 2010

Odlet - Nejsmutnější den v roce.

Velmi brzy ráno jsem vyrazila na kontrolu k doktorovi. Bylo třeba spočítat vajíčka a zapikat operaci na pondělí ráno.

Pak jsme s Míšou zajeli k paní doktorce aby mu dala injekci a po obědě jsme ještě zapikali Míšu k fyzioterapeutce, která prý mu trošku od bolesti pomohla.

Přece jen měl před sebou 12 hodinový let a když vás bolí záda, tak to není vůbec žadná sranda.

Soňka zatím doma pilně balila (zas to balení) aby všechny ty naše nákupy mohla propašovat přes přísnou kontrolu na letišti.

Míša si ještě s Fífou stihl schrupnout a pak už jsme opravdu jen čekali až přijede z práce Ian a předá nám auto.

Na letiště jsme dojeli v pořádku. Začli jsme ve velkém nakupovat vuvuzely apod., když tu jsme zjístili, že vlastě ani tolik času nemáme a že je třeba se rychle odbavit.

Na velké rozlučovaní nebyl čas, takže jsem je všechny objala a naposledy jsem jim zamávala než zmizeli v davu.

Po cestě domu jsme si brekla a až ráno jsem si oddechla, když přišla sms, že jsou v pořádku v Evropě.

Jejich patálie se ale neskončili a mamka musela čekat na domov ještě mnohem déle.

Moc, moc mi chybíte !!!!

Poslední den v Kapském městě

Poslední den a my se máme vydat na projížďku autobusem po městě. Všichni jsou ale zničení a venku fučí jako na letišti. Stromy se ohýbají vejpůl a člověk neslyší ani vlastní myšlekny. Tak jsme se raději sbalili a vyrazili opět na Waterfront. Ten je chráněný Stolovou horou a užíval si krásného slunného bezvětří. Courali jsme se po molu a užívali sluníčka, které nikde jinde nebylo. V JNB kam jsme se odpoledne chystali chcalo a bylo tam okolo 15C. Ian nám hlásil, že doma zatopil v krbu a zapnul všechna podlahové topení.

Míša nám statečně trpěl zánětem sedacího svalu. Všem nám ho bylo líto, ale v tu dobu jsme mu neuměli pomoct.

Na letiště jsme dorazili brzy a tak jsme se rozhodli si dát obídek u Mug & Bean. Bohužel to kuchaři opět posrali a donesli nám jídlo až když bylo třeba abychom se odebrali k bráně. Tak jsme to všechno shrábli do polystyrénových krabic a šup s tím do letadla.

Tam jsme jako největší frajeři jedli svoje kuřátka a salátečky a palačinky, když ostatní se cpali papundeklově vypadajícími sendviči.

Přiznám se, že jsem nic podobného ještě nezažila. Čekala bych, že nám letušáci naši žřanici zatrhnou, ale oni se tvářili jako by jim to bylo úplně jedno. Asi i bylo.

Ian nás vyzvedl a odvezl si nás domů. Plní zážitků a jídla od Mug & Bean jsme se o něco později odkutáleli do postele.

Waterfront a pláž

Krásné slunné ráno a my jsme vyrazili na nejznámější místo s celého Kapského města – Waterfront.

Prohlídli jsme si místní lodičky a zapikali jsme se na projížďku pirátskou lodí, což se později ukázalo být velikánská chyba.

Před vyplutím jsme se vydala koupit Fífovi housku a mamce kafe. Mezi tím se prý Fífa zabral do hry na bubínky a nechtěl se od tama hnout.

Ja jsem na konec doběhla s jazykem na vestě na loď se 4 sendvičemi od Subway, ale zapomněla jsem na houstičku pro Fífu a kafe pro mamku mi ta pomalá kráva u pultu taky nestihla uvařit.

S pirátů se vyklubala celkem hlučná sebranka a Fífa to docela špatně nesl. Museli jsme ho odnést do podpalubí, kde nakonec usnul Soňce v náručí. Mamka zatím s Míšou na zádi sledovali delfíny a velryby.

Bylo už skoro poledne a sluníčlo pálilo jako o závod. Tak jsme zajeli na pláž, kde si Fífa hned našel kamarádku černošku a spolu objevovali taje písečné pláže.

Míša si „zaplaval“ v moři a protože se blížil západ slunce, osprchovali jsme se a zajeli jsme do místního aquacentra. Všichni jsme se tam naladili na modro a patřičně hladoví jsme šli spořádat jakési mořské mrňky do Ocean basket.

Že to bude výhra jsme věděli hned jak jsme si sedli. Mamku totiž téměř okamžitě pokadil racek. Pan číšník se usmál a řekl nám akorát, že to přináší štěstí. Na to zmizel a jak se zdálo celý zbytek večera se po něm zem slehla. Několikrát jsme se pokoušeli ho najít ale nakonec jsme naše jídlo vydolovali z ostatních číšníků. I Fífa dostal své mlíčko, poněvač nám někdo koho jsme viděli poprvé donesl Fífovu lahvičku zázračně naplněnou vařící vodou.

I mamka se nám na čas ztratila. To když se vydala hledat záchod a obešla celé pobřeží než ho našla J


Den dva – tučňáci a konec světa.

Posnídali jsme míchaná vajíčka, které nám nachystali místní maní černošky, které si přirozeně oblíbili Fífu a laškovali s ním o 106.

Během snídaně nám volali z restaurace Two oceanes, že nám tam budou rezervovat místo v 11:00. Proto jsme se chbitě sbalili a hurá na výlet.

Chvilku to vypadalo, že nevyjedem ani z brány, ale polonahý rus-ukrajinec, s vlasy rozvrkočenými a cigaretou v koutku pusy, vyběhl z domu a uhnul nám s jeho vozem, který nás blokoval. Pak už bylo třeba jen poslechnout navigaci a jet směrem na jih. Cesta po pravé straně poloostrova (což v podstatě Kapské město je) byl slunečná a bez mráčků. Všude napravo bylo modré moře (oceán) a nalevo skála. Jen co jsme ale přejeli pohoří a dostali se druhou stranu, přijeli jsme do velkého mraku a teplota klesla na 11C.

Když jsme zastavili na tučnáky, nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu. Tučnáky jsme mohli tak akorát slyšet a čuchat. Každopádně lístek nám platil až do večera, tak se rozhodlo jet dál na Cape point a po cestě zpět se sem vrátit. Aby se nám mamka neproměnila v rampouch koupili jsme ji fešáckou flísovou bundičku.

Po další hodinu cesty se neudálo celkem nic, jen mlha a víc mlhy. I na parkovišti v Cape point to vypadalo jako z duchařského filmu. Pár autobusů tam opuštěně stálo a něco málo turistů se k sobě v hloučcích tulilo v stánku s pohledy. Všudypřítomná mlha zakrývala vše proč jsme sem jeli.

Rozhodli jsme se najíst a rozhodnout se pak co bude dál. Jídlo bylo vznikající. Míša si dal jehněčí koleno, mamka kalamáři a Sonička zeleninovou polívku. Ja jsem si dala Babootie – afrikánské národní jídlo.

Než jsme dojedli poslední sousto mlha se zvedla a my jsme konečně zase viděli modré nebe a sluníčko. Vyrazili jsme tedy na rozhlednu. Fífa to ale cestou zalomil v kočárku a tak jsme se s mamkou nabídli podržet dobytou kvótu a počkat s Fífou v dolním táboře. Koukali jsme na moře a kochali se pohledem na krásné skály, kde se v dálce rýsovali Soňka s Míšou, kteří šli až na samý konec afrického světadílu.

Fífula se mezi tím krásně prospal.

Protože jsme ale měli jedinečnou příležitost si smočit nohy v indickém oceánu, zastavili jsme na pláži a vše jsme to krásně vyfotili. I ty hnusné mušky a pštrosy, co se tam taky rozhodli strávit od poledne.

Jak se zdá všem vyhovoval více oceán tichomořský, který jsme vyzkoušeli na pláži tučňáků. Filípek se tak rozřešil, že si při první příležitosti namočil kalhoty i s plínkou.

Než jsme od tama odjeli koukli jsme se zodpovědně pod auto, jak nám radil nápis na ceduli, jestli se nám tam náhodou neschoval tučnák.

Na večeři jsme měli čerstvé rybky s rybářské restaurace Mosazný zvon. Po cestě jsme zjistili, že i večerní Kapské město je pěkné a že bydlet tam by nebylo vůbec špatné.

Balení a cesta domů.

Tak už se zase balíme. Příjde mi, že se balíme furt dokolečka. Tentokrát jsme to museli zvládnout velmi rychle poněvač Ian na nikoho nečekal a hned jak vyskočil z postele chtěl vyrazit.

My ostatní jsme lítali jako fretky po chatě v zoufalé snaze na nic nezapomenout. Filípek byl hodňoučký a celé dopoledne se loučil s hrošanama a ostatníma zvířátkama. Okolo 10 jsme přece jen vyrazili.

Obídek jsme zvládli po cestě ve Steers, kde pro nás měl Fífa připravené malé artistické číslo na téma „viděli jste někdy jak vypadá pepřenka uvnitř?“. Všichni se řádně bavili a oceňili jsme i uměleckou vynalézavost.

I když jsme se před JNB strategicky rozpojili, dojeli jsme domu nakonec přece jen jako konvoj. Fifula prý koncem cesty trénoval jak se volá na Mikeše a Elišku a prý mu to naše „kity, kity“ docela slušně šlo.

Doma jsme zahájili veliké praní. Z pračky se kouřilo a věšáky se prohýbali pod náloží našeho týdenního prádla. Na večeři jsme rychle usmažili řízečky s bramborem a rajčatovou cizrnou.

Sobota měl být den oddechu, ale nakonec jsme opět prali, žehlili a nakupovali. Ráno nám totiž inteligentně vypli proud, zrovna když jsme pekli na snídani. Tak jsme se oblíkli a rychle šup do obchodu. Fífa si sám osobně kupil grilované kuřecí prsa. Kdo by to byl čekal?!

Po snídani, jsme se opět pustili do balení. Příští den nás čekal výlet do Kapského města a bylo třeba se sbalit rozumně. Přece jen 4 dospěláci a jedno mimčo zaberou v autě hodně místa.

I Ian se zapojil a dojel nám koupit váhu, abychom ty naše kufry mohli zvážit.

V neděli brzy ráno jsme odletěli do Kapského. Let byl v pohodě. Sice nám změnili bránu odletu, ale jinak jsme to zvládli pěkně v čas a bez problémů. V Kapském nás vyzvedl Markus, správce domku, kde jsme byli ubytovaní. Sonička s Filípkem si tam dali poledního šlofíka a já s mamkou jsme zajeli do obchodu kupit provize.

Auto, které nám Markus půjčil, bylo pravděpodobně starší než naše mamča a na ten zážitek s řízení nikdy nezapomenu. Každopádně dojelo to kam jsme potřebovali, takže si nebudu stěžovat.

Odpoledne jsme vyrazili na Stolovou horu. Měli jsme krásné počasí a dohlídli jsme z tama až na konec světa.

Po cestě domů jsme ještě zkontrolovali pláž v Champs bay a dali jsme si večeři v restauraci s výhledem na nádherný západ slunce. Fífula to s náma krásně zvládl a večer pak spal jako zařezaný. To ho asi zmohly všechny ty holubičky co dělal na samém vršku stolové hory.