Johannesburg

Často mě napadá jak si asi představujete Johanneburg.

Když jsem poprvé viděla JAR, byla jsem zklamaná, že to tady nevypadá ani trošku tak, jak jsem si to představovala. Všechno bylo zelené a takové "normální".

Moje představy byly krapet exotičtější a hlavně zcestné. Očekávala jsem něco jako zažloutlé pláňe, po kterých se proháněl Vinetů. :)

Snažila jsem se všemožně vyfotit normální život v JNB, ale bohužel, kdo to tady zná, ví, že to vůbec není lehké.

Kvůli vysoké kriminalitě se zde život odbývá za vysokýmy a dráty obehnanýmy zdmy. Obchodní centra, které bujně rostou všude doma, jsou tu nezbytností a často i středem veškerého dění. V takových mega centrech jsou pak divadla, kina, restaurace... cokoliv na co si vzpomenete. V poslední době se snaží budovat i centra, která mají hlídaný open air prostor, kde pak simulují to, co my z Evropy známe jako ulice s obchody a kavárnami. Takové místa jsou velmi populární, ale jen v období, kdy není příliš horko, ponevač pak se zase všichni stáhnou do klimatizovaných obchodních monstr-center.

Na rozdíl od Evropy, nebo chcete-li ČR, nemá JAR problém s prostorem. Místa je tu dost, a tak často pozemek naležící k jednomu domu je až přespříliš veliký. Neumím si představit, jak je možné některé mega zahrady vůbec zcela využít?

Domy jsou prostorné, špatně teplené s obrovskýmy halami, obýváky co nikdo nepoužívá a s nezbytnou terasou, která je středobodem všeho dění.

Představíte-li si ulici, na které jsou tři takové domky, řekla bych, že vám bude trvat nejmíň 10 minut než přejete z jednoho konce na druhý. 10min! Vzpomínám si, že za doby co jsem pravidelně jezdila vlakem do školy, jsem měla spočteno, že od našeho domu k nádraží je to přesně 12min svižné chůze. Některé čtvrti jsou pak rozplizlé široko daleko a průměr obyvatel na metr2 je směšně malý.

Nebyla bych o tom mluvila, kdyby se tu teď neřešil jeden velký problém. Doprava turistů, co přijedou sledovat MF 2010. Řešení tohohle logistického oříšku budu s nadšením sledovat, ponevač si neumím představit jak budou navrhovat zastávky autobusů v místech jaké jsem právě popsala. :)

JNB zápasí ještě s jedním zajímavým problémem. Jak známo JNB je obchodním centren JAR a všechny větší firmy i ty co chtějí něco znamenat se snaží mít kanceláře v "dobrých" lokalitách města. Důvody čistě africké budou: menší kriminalita, relativně malá ranní dopravní zácpa, blízko k místům, kde se dá parkovat, jíst apod. Tímto se zvedla poptávka v několika čtvrtích a výsledek je stavební boom.

Nevím jak je to možné, ale zdá se, že teď několik let po té co se postavilo mnoho a mnoho budov se přišlo na to, že kanalizace, přípoje vody, plynu a elektriky nejsou na takové množství dělané a pochopitelně začaly dělat problémy. Některé čtvrti jsou často celý týden bez vody. V zimě kdy všichni topí o život vypínají elektriku od 17 do 5 rano apod. Prozatím se neví kdo a jak to bude řešit, ale určitě to bude zajímavé sledovat.

Afrika vás nikdy nezklame, pokud hledáte historky nad kterýmy zůstává rozum stát.

Mamčiny narozeniny

Mamča měla včera narozeniny. Jak už to tak bývá opět jsme se minuly v kyberprostoru. Já měla čas jen ráno a ona jen odpoledne. Co se dá dělat.

Mami, všechno nejlepší!!!!

Koukla jsem do počítače a hleda nějaké mamčiny fotky a hle nějake přece jen mám...

Dračí hory a Kleopatra

Minulý čtvrtek jsme slavili státní svátek a tak se minimálně polovina Johannesburgu vydala směrem na jih, aby si lépe vychutnal 30C vedra.

Ian a já jsme měli už delší dobu v plánu si někam vyrazit sami dva a tak jsme strávili 4 dny v provincii KwaZulu-Natal v Dračích horách. Tedy pokud bych chtěla držet krok s dobou měla bych je nazývat novým jménem uKhahlamba, v překladu bariéra z oštěpů. Dračí hory jsou jedny z mála pohoří v JAR. http://en.wikipedia.org/wiki/Drakensberg Z jedné části tvoří hranici mezi JAR a Lesotho. Pokud jsem to správně pochopila tak někdy, hluboko v historii, došlo k posunu plošin pod těmito horami a tak jsou jedny vysoké, špičaté a skalnaté a ty druhé jsou o polovinu nižší, kopečkovité a porostlé trávou. Pro turisty je to hotový ráj. Nějvyšší hora Thabana Ntlenyana má 3,482 m. To se rozumí, že tam jsme nelezli, ale vymysleli jsme lepší variantu: letěli jsme se na ní podívat helikoptérou.

Někde tam pod horami je usedlost jménem Kamberg, kde úplně poslední farma, která pak hraničí s národním parkem, je Kleopatra. http://www.cleomountain.com/ Vlastní ji Richard a Mouse, kteří jak nám řikali jí zdědili od svého pra, pra, pra, pradědy. Richard je výučený kuchař a Mouse je disajnérka pokojů. Už nějakou dobu jsme s dekorací našeho domku na mrtvém bodě a tahle návštěva nám poskytla několik zajímavých tipů. Tak například už teď víme, že musíme nutně zakoupit několik cedníku a struhadel k výrobě báječného světla pro kuchyň.

Každý večer jsme měli šestichodou večeři, před kterou nám Richard povyprávěl jak co vařil a jake suroviny použil... mňam, mňam. Všichni jsme měli problém do sebe nasoukat, všech šest chodů, ale poněvač to bylo moc dobré, většina talířů se vracela do kuchyně prázdných. Počítám s tím, že úplně každý host si pak zakoupil kuchařku mistra Richarda. Není divu, že jsme pak přes den běhali po skalách jako kamzíci, abychom spálili co nejvíce kalorií a na večer byli opět fit.

Určitě se opakuju, ale v zimním období tady neprší a už asi dobrý měsíc ani nekáplo. Proto je tady spousta požárů, zejména suché trávy. Několikrát za den, jsme se brodili spaleništi a takhle jsme pak vypadali. Moje tenisky to bohužel už nerozdychaly a i když jsem je prala už několikrát jsou stále paličatě šedo-černé.

Zapoměla jsem říct, ze v Provincii KwaZulu proběhlo nejvíce vojenských střetnutí mezi britskými vojáky a bojovníky Zulu v roce 1879. Proto je v okolí taky spousta památníků. Máme v plánu si je všechny prohlídnout při přístím výletu. Takže Vám už teď slibuju další info o tom jak vypadá Isandlwana, kde to britové totálně projeli a 1000 jejich vojáku bylo pobito Zuluy. A pak hlavně jak vypadá Rorkes drift, kde to zas schytali Zuluové, i když jich bylo 4000 proti 42. Moc ráda bych navštívila i Ulundi /v zuluštině Nebesa/bývalé sídlo Zuluského krále Cečvaja, kde se svedla rozhodující bitva mezi Zulu a brity, ale prý tam není dneska nic k vidění než holé pláně. Jaká škoda!

Více obrázků je tady, ale zatím jsem nevykoumala jak to uložit tak pěkne jako Soňka....

http://radiiik.rajce.idnes.cz/Desktop/

Nostalgie

V sobotu večer jsme pozvali na večeři pár známých. Díky naší posedlosti kuchařkami od Sharon Glass, jsme strávili páteční večer horečnou debatou o tom co budem kuchtit. Nakonec jsme se dohodli na "skromném" čtyřchodém jídle, které nám zabralo celou sobotu, včetně nákupu misek na dezert, kterých jsme neměli potřebný počet - 11 :).

Vše připraveno, po bytě se line příjemná vůně, oheň v krbu praská, svíčky hoří a Ian přehrává jednu hitovku za druhou. Konečně přišli naši hosté. Některé z nich mám tu čest poznat poprvé. Netrvalo dlouho a přišla obligátní otázka "Jak se ti líbí JAR?" Na čež automaticky odpovídám "děkuji, velmi se mi zde líbí". Následuje další velmi častá otázka "Nestýská se ti?" - "ano, stýská". Pak ale přišla nečekaná otázka "A po čem se ti stýská?". Tiše sedím a přemýšlím o záludnosti té otázky. Předpokládá se, že tady nikomu nic nemůže chybět? Nebo mám po pravdě odpovědět, že mi chybí sníh, procházky po městě, MHD, smrky a jedle, vršky hor, čaj se sirupem, nedělní černobíle filmy a čert ví co ještě. Nic z toho by jim asi mnoho neřeklo, takže diplomaticky odpovím, že mi chybí příbuzní a kamarádi.

Po pravdě právě teď se mi stýská po nedělích. Typická Frýdlatnská neděle je spojená s vůní cibulky, sičením papiňáku, bzučením sekačky na trávu a lelkovaním po bytě. Okolo oběda, který je spolehlivě okolo 12 hod se v televizi objeví příjemná paní hlasatelka a oznámí nám, že přávě uvedou x-tý díl Nemocnice na kraji města. Už několik let žádná změna v tomhle víkendovém rituálu.

Pražská neděle se liší v tom, že auta se nemyjí před domem, ale sousedi se za sluněčných dní sejdou ve frontě na nejblizší myčce. Při ceste s košem, lze v každém patře přesně identifikovat co má kdo na oběd. A hlavně víkendový výlet do supermarketu! "Domů, do Podolí, do p--, je mi smutno!"

Naše minulá neděle proběhla po africku. Ranní zbrklé vstávání, rychle proběhnout bytem, po cestě ukoupit nějaký ten toust, místo čaje si srknout Roibbos, otřást se nad tím jak je trpký. Nasadit si slip-slops, což je africká variace na botky "žabky" a hurá do auta. Podle chuti se pak přesunujeme od jedněch známých ke druhým, v přesně odměřených intervalech mezi zápasy rugby či kriketu. Tuto neděli se nic nehrálo, tudíž jsme se vydali na lov umění. Ranní Art in the park, který se pořádá, každou první neděli v měsíci jsme absolvovali bez větších výdajů. Odvezli jsme pouze maličkého hrocha z pálené hlíny. Nasledovala honba za perfektním obrazem pro jídelnu. Mezi 10 a 17 hod jsme ujeli několik desítek kilometrů, navštívili nespočet galerií, píchli jsme přední levé kolo a to vše pro obraz čili-papričky, který jsme koupili pouze proto, že má zajímavý rám, dva pidi obrázky z recyklovaného materiálu a jednu zadumanou holku.

Večer jsme zbití padli na gauč, přecpali jsme se take-away pizzou a zbytek energie jsme vyčerpali snahou uhodnout kdo to schytá v dalším díle Prison break.

Komu by se nestýskalo?

Zahrada

Jsme přesně uprostřed kruté jihoafrické zimy. Teploty rapidně klesly na 25-15C a někteří z nás se museli smířit s tím, že je třeba mít při ruce dobrý svetr.
Výborný čas na plánování zahrady! Požadavky rozeslány, pohovory ukončeny, rozpočet stanoven, čili nezbývá než trpělivě čekat. A na to já moc nejsem.
Dneska jsem požádala zahradníka Ronnieho, aby nám prořezel jeden přerostlý keř. Chudák řezal tak zuřivě, že se pod ním zbortil žebřík a při pádu ten neštasný keř zlomil.
Já myslím, že tahle historka ilustruje docela přesně mé dobré úmysly, které mají bohužel nepěkné konce.
Proto jsem se rozhodla sednout si na ruce a pokud možno na zahradu vůbec nevycházet. Pro případ, že by se v budoucnu mělo přihodit další podobné neštěstí, jsem si na památku vyfotila to, co nám ještě ze zahrady zbylo.