úterý 29. prosince 2009

Kousek z knížky, kterou teď čtu.

Terry Pratchett - Unseen Academicals

On Mustrum’s order the wizards are playing football for the first time in their life. Ponder is doing the field judge and this is his report to the Archchancellor after the game.

Mágové hrajou poprvé v životě fotbal na rozkaz Vzoromila Výsměška. Rozšafín jím dělá rozhodčího a takto ten zápas shrne při předávání hlášení Výsměškovi.

…I would like to point out at this juncture that the sense of direction is worth cultivating vis-a-vis the goal that is yours and the goal that is theirs; inviting as it may be, there is no point in kicking the ball into your own goal, and nor should you congratulate and pat on the back anyone who achieves this feat. Out of three goals scored in our match, the number scored by players into their own goal was’ – he paused and looked down at his clipboard – ‘three.This is commendably high level of scoring compared with the football as currently played, though once again I must stress that issue of direction and goal ownership are of pivotal importance…

…Rád bych v tomto okamžiku zdůraznil, že smysl pro orientaci by bylo záhodno vypilovat, zejména v ohledu na to čí gól je náš a čí je jejich; nemá smysl kopnout balón do vlastní branky, jakkoliv je to lákavé, ani dotyčného po tomto udatném skutku poplácávat po zádech a gratulovat mu. Ze tří gólů, které v našem zápase padli, byl počet gólů vstřelených hráči do vlastní branky – Rozšafín se odmlčel a podíval se do poznámek – tři. Takto vysoké skóre je chvályhodné, zejména v porovnání s ostatními zápasy v současné době, přesto musím znovu zdůraznit klíčovou důležitost nasměrování a vlastnictví gólu...

…A tactic, which I admit looked promising, was for the players to cluster thickly around their goal, so there was no possibility of anything getting pass them. I regret, however, that if both teams do this you do not have a game so much as a tableau.

A more promising tactic, which seemed to be adopted by one or two of you, was to lurk near the opponents’ goal so that if the ball came in your direction you would be ideally placed to get it past the custodian of the goal. The fact that in some cases you and the opposing custodian leaned companionably against the goal, sharing a cigarette and watching the play up-field, showed a decent spirit and may possibly be a good starting point for some more advance tactics, but I do not think this should be encouraged…

…Musím přiznat, že se slibná zdála taktika, při které se hráči hustě nakupili okolo vlastní branky, takže se nic skrze ně nemohlo dostat. Přesto musím s politováním říci, že budou-li takto hrát oba týmy, bude to na hřišti vypadat více jako obraz než jako hra.

Jeden či dva hráči si osvojili, jak se ukázalo nadějnější taktiku, při které číhali v blízkosti soupeřovy branky, tak aby v případě že tudy proletí balón byli v ideální pozici tento balón umístit za brankařova záda. Je pravdou, že v určitých případech se někteří spolu s brankářem družně opírali o branku, dělili se o cigaretu a sledovali útočnou hru na opačné straně. Toto chování ukazuje charakterní přístup ke hře a je docela možné, že jednou bude počátkem pokročilejších taktik, přesto si nemyslím, že bychom jej měli podporovat...

…On this general topic, I have to assume that retiring from the field of the play for the call of nature or a breather is acceptable, but doing so for a snack is not. My feeling, Archchancellor, is that our colleagues’ general desire to never be more than twenty minutes from some savouries may be satisfactory catered for by the pause in the middle of the game…

…K tomuto všeobecnému tématu, mám za to, že odejít ze hry na vykonání potřeby nebo na malou pauzičku je v pořádku, ale ne odchod na svačinku. Jsem toho názoru, Arcikancléři, že obecnou touhu našich kolegů, nebýt nikdy více než 20 minut od nějaké chuťovky, by mohla dostatečně uspokojit přestávka v polovině hry...

Kniha pak pokračuje dlouhým vysvětlováním toho čí jsou po změně stran góly, které padli do branky, kterou teď vlastní opačný tým. Celé se to pak zvrhne do filosofické debaty o tom, komu vlastně patří gól jako takový.

Rozšafín Ctibum - Ponder Stibbons, Vedoucí katedry Silnoproudé magie a prelektor na NU.

Vzoromil Výsměšek - Mustrum Ridcully, Arcikancléř Neviditelné univerzity.

neděle 27. prosince 2009

Jak se peče chleba

Špatně. Moc špatně.

Našla jsem v jednom časopise krásný 5ti stránkový popis jak upéct chleba podle sterého anglického receptu. Všechno bylo názorně vyfoceno a vysvětleno, tudíž jsem neviděla důvod proč to nezkusit.

Náročnost receptu tkvěla v přípravě kvásku. Ten se přiživoval a zrál po celých 9 dní. Teprve z takto zralého kvásku se pekl chleba.

Plán to byl vynikající. Z kvásku se vždy odebrala půlka na dva bochníky a nahradila se bílou moukou a vodou, aby se tak kvásek opět přiživil na příští den. S takovou jsme mohli mít čerstvý chleba každý den.

Něco se ale nepovedlo a můj geniální plán krachl na kvásku, který se rozhodl nespolupracovat. Celých 9 dní vypadal, že je v náramné kondici. Bublal si a nadouval se. Dokonce i krásně kvašeně voněl. Pak ale přišlo na pečení a kde nic tu nic. Těsto, pečlivě hnětené po celých 15 minut, přesně podle návodu, sedělo v ošatce plných 21 hodin a nezvedlo se ani o fous.

Co teď? Nevím kde se stala chyba, ale všechny ostatní pokusy dopadly stejně beznadějně.

I Britt se snažila. Marně. Kvásek selhal.

sobota 26. prosince 2009

Vánoční výlet

Už v lednu jsme objednali pres vánoční týden podnikovou chatu u indického oceánu.

Byli jsme tu už třikrát a pokaždé se nám tu moc líbilo.

Široko daleko není živáčka a tak se nám tu dobře oddechuje po dlouhém a náročném roce.

Letos jsem lákala Veličkovi aby se s námi na ty pláže vydali, ale nakonec jsem je neukecala.

Za to se ale nečekaně přidali Penhalovci ze Švýcar a tak nás 21 prosince z JNB vyrazilo celkem 5 - Britt, Ian, Clive, Corrine a já.

Plánování bylo náročné. Jak už jsem zmínila nejbližší obchod je zhruba 2 hodiny cesty autem a kromě elektřiny a vody není na chatě vůbec nic. Tedy přece jen něco tady je. Máme tu obrovitánský mrzák, ledničku, troubu a sporák. Ostatní je třeba si dovézt.

Nejdříve jsem špekulovala nad jídelníčkem. Britt je vegetarián, tudíž jsem musela uvažovat co bude to dítě jíst, když mi ostatní se budem ládovat grilovaným masem. Vše se myslím podařilo a dokonce se vše i vlezlo do dvou aut.

Penhalovci měli dorazit ve 10 večer a odjezd byl plánován na 6 ranní. Letadlo ze Švýrac mělo ale několika hodinové zpoždění kvůli sněhové kalamitě na letišti a tak se stalo, že přistáli až v 5 ráno.

S takovou jsme je pouze vyzvedli, nakrmili, nechali je osprchovat a hurá na výlet.

Měli jsme v plánu ujet cirka 800km a přespat v hotýlku v Stedhamu. Překvapilo nás jak pohodlně se nám cestovalo, poněvač jsme byli asi jediní na cestě. Všichni ostatní se už někde placatili na plážích a tak se nám jelo jako po másle. Žádný stress, žádní policajti, žádné zácpy. Nakonec jsme ujeli celých 1200 km až do Mazeppa Bay a v 7 večer už jsme si dávali sklenku vína na terase a dýchali jsme vzduch, co voněl oceánem.

Další den jsme všichni dospávali deficit z předchozích dní. Napomohl tomu taky fakt, že jsem nechala doma TV dekodér. Naivně jsem si neověřila informaci, kterou mi padli a přivezla jsem pouze TV kartu a ovladač. Kdo by tušil, že je třeba přivézt i krabici? Není teda na co koukat a tak se všichni vrhli na zásobu knížek, která je kupodivu po vánocích docela objemná. Dneska jsem zjistila, jsou mezi námi tací, co louskají jednu knížku denně. S takovou za chvíli budem číst knížky já o marketingu a Ian filosofické traktáty.

Prvních pár dní nám tady krásně pršelo. Ian se koukal na internet a konstatoval, že celá jižní afrika má slunečné počasí, jen ten kousek, kde je naše chata má oblačno a průtrže mračen po příští dva dny.

Včera se ale udělalo krásně a přestože foukal silný vítr rozhodli jsme se jít prozkoumat pláž.

S větrem v zádech se šlo lehce a tak jsme za chviličku byli na konci obrovitánské pláže s dunami velkými jako 6ti patrové věžáky.

Vítr bral suchý písek z pláže a metal sním jak se mu zachtělo. Všichni jsme měli lýtka červená jak se do nich ten písek zabodával. Z toho důvodu se ostatním chodcům asi nechtělo se vracet stejnou cestou po pláži a nechat se bičovat pískem do obličeje.

Rozhodlo se přelézt duny a k návratu použít cestičku, která „zcela jistě“ za těmi dunami bude.

No, nebyla tam. Respektive byla ale vedla úplně jinam. Vedla do vesnice, která byla několik kilometrů vzdálená. Další věc, kterou jsme opomenuli byly řeky, které teď při odlivu nebyly na oceán napojeny a tudíž jsme je na pláži přešli bez povšimnutí.

Pár metru do vnitrozemí to ale byly pořádné vodotoky, které se nedaly přebrodit, natož se k nim přes všechnu zeleň, která kolem nich byla, dostat.

Celá trasa domů byla několikrátset delší než jsme čekali. Museli jsme se vydat po cestě, která nás dovedla až do vesnice a následně po silnici se odštrachat zpátky do chaty.

Vše zhoršoval vítr, který na těch kopcích co jsme po nich šplhali vál jak pominutý. Nic mu od moře nestálo v cestě (kromě nás) a tak si to svištěl několika kilometrovou rychlostí za hodinu.

Hluk byl tak velký, že ač jsem šla vedle Ian neslyšela jsem vůbec co mi říká.

Doma jsme se pak všichni poplácali po ramenou, že jsme jako že fakt frajeři, že jsme to ušli a opět jsme zapadli do našich vyležených křesel a zabodli jsme oči do knížek.

Večer jsme pak zjistila, že jsem udělal školáckou chybu a nenamazala jsem si slunečním krémem kůži po koleny. Pálí to tak, že na to do smrti nezapomenu a příště už takovou chybu neudělám.

Další objev jsem zjistila až ráno, kdy jsem si všimla, že mám jaksi červené břicho. Koho by napadlo, že sluníčko vás opálí i přes tričko, pokud není z dost silné látky. Což evidentně to moje nebylo J