Odlet na dovolenou

Par dni pred odjezdem to bylo doma jako v blazinci. Ian se snazil dohnat resty v praci a ja jsem se musela postarat o dum, kocky a vsechno ostatni.

Baleni pripadlo te nejmene zodpovedne osobe a to jsme byla ja. Tasku jsem mela v loznici uz nekolik tydnu predem a kdyz me neco napadlo, tak jsme to do ni rychle spechala dat. Moje pamet je schopna udrzet myslenku tak sotva par sekund. Co se nedalo spalit hned jsem si psala na seznam, ktery jsem nosila po kapsach.

Dale bylo treba zaridit spoustu dalsich neprijemnosti, ktere me drzeli ve stavu “specham a nestiham” minimalne celych 14 dni pred odjezdem.

Tak jednak jsme vyhodili naseho zahradnika. Tak nejak se mu nechtelo chodit do prace ci co a mel neustale nejake nepresvedcive vymluvy, ze jsme ho museli nechat jit. Mluvim sice v mnoznem cisle, ale vesmes jsem to musela obstarat ja. Pak bylo treba najit nekoho jineho, zaridit vhodny termin a zaucit ho.

Pak bylo treba objednat kolibku a odvolat agentury na pani na hlidani, ponevac Rosie si bere od dubna materkou dovolenou.

Do toho vsechno nase tehotna Rosie onemocnela, Britt vycestovala do skoly a elektrikari zacli praci na alarmu. To vsechno vypada na prvni pohled jednoduse, ale v africe to tak nikdy neni. Alarm se opravoval az doslova do naseho odletu. Spojeno s tim bylo nekolikadenni trauma a handrkovani. Rosie nakonec zehlila obleceni tak, ze ho hnedle strkala do kufru a do toho prisel Vincent nam instaovat stropni feny, ponevac kdyby se do pokoju nehodily, musel abych je pred odletem jeste hodne rychle vratit.

Nastesti se mi povedlo vsechno zaridit vcas, zaplatit chlidani domu, sepsat seznamy pro zahradnika, maid i hlidace. Nakoupit zasoby jidla pro kocky, uklizecich prostredku i jidla pro ostatni a sbalit nas do tri kufru.

Prece jen 14 dni bez prani je dlouha doba a taky ploutve a jine potapeci serepeticky vazi peknych par kilo.

Stahla jsem na pocitac nekolik filmu a knizek a hura pro Iana do prace. Me auto bylo objednano do servisu, aby mu odstranili tu bombastickou skvrnu na kapote, kterou mi obstaral Haydn tim, ze zaparkoval auto pod borovici. Smula na kapotu kapala cely tyden a prozrala se lakem az na kov.

Kdyz jsem se blizila k pivovaru, doslo mi, ze nevim, kde je dopis pro aerolinky, ktery mi napsal pan doktor. Nez se Ian doplizil ze sve kancelare prohledala jsem uplne vsechno, ale nikde jsem ho nenasla. Rozhodli jsme se pro nej domu nevracet a risknout to.

Cesta metrem na letiske byla prijemna. Vzajemne jsme se poplacavali po ramenou, jak jsme to krasne stihli. Ja jsem ukazovala Ianovi obrazky pokojiku s novym fenem a tak dal...

Na letisti nas odbavili bez problem, dali nam dve pekne mistecka "pro tehotne" a hura na bezpecnostni odbaveni. Uz se blizime k masine co se diva skrz kufry a Ian se zeptal “where is your laptop, love?”. Me se zamozrejme udelalo mdlo, ponevac naposledy jsem videla svuj notebook na sedadle v aute, ktere podle me prave mirilo nekam do servisu. Hlavou mi vyrily myslenky o tom, co vsechno bylo v te tasce je a bez ceho se budem muset na dovci obejit. Jako spravna tehulka jsem se rozbrecela.

Ian se nenechal zaskocit a telefonoval okamzite do prace. Pry kdyz nekdo vezme ten z auta ten zatrapeny pocitac a skoci na metro, tak je na letisti za 30min. On ze by pak prosel vsechny pasove kontroly jak pri priletu, vyzvedl pocitac a oped se nechal odbavit a sesli bychom se u brany A14.

Bylo mi sice trapne, ze kvuli me musi tolik lidi podstupovat takove potize, ale kdyby to vyslo, tak bych nemuzela celou dovolenou byt otravena kvuli zapomenutemu pocitaci. Ian vyrazil a ja jsem si sla koupit neco k jidlu, abych se uklidnila. Prece jen jsem vstavala v 5 a v podstate jsem pro same baleni nemela cas si neceho zobnout.

K brane jsem se sourala provinilym krokem a zastavila jsme se jen abych si zakoupila nekolik tubecek mentosek pro pripad nahle hladove krize. Ian i s pocitacem me doseli jeste pred branou.

Let do Dubaje byl prijemny. Ian zkoukl asi 4 filmy, coz je na neho rekord a ja jsem si cetla a stridave spala. V Dubaii jsme pristali o pulnoci jejich casu a cekali jsme, ze letiste bude pusto prazdne. Prekvapive to tam bzucelo jako ve vcelim ule a jeden se musel prodirat davy aby se nekam dostal. Ian se rozhodl, ze cas cekani na pripoj vyplnime nakupem kamery. Hodinu a neco pozdeji, vyzbrojeni novym Canonem IXUS 300, jsme se se dostavili k nasi brane a placli jsme sebou na lehatka.

Pozdeji nas nalozili na let do Male, hlavni mesto Malych Divu a ten jsme oba prospali. Vzbudili nas az rano pred pristanim.

V Male jsme si vystali frontu jakou svet nevidel, v mistnosti naprosto nevetrane a vlhke horkem a potem castecne od more a castecne od nevonavych pasazeru z naseho letu. Vsichni jsme se tam rozkosne potili asi hodinu, nez nas vsechny odbavili a predali nam nase kufry.

Nemohla jsem si nevsimnout, ze se ve fronte docela casto stebetalo cestinou a slovenstinou a nebyla jsme zrovna hrda na to, jak si mi cesko-slovensti bratsi a sestry bezostysne stezovali na uplne vsechno.

Za branou letiste nas cekala pani z cestovky, aby nam odlehcila od nasich zavazadel a zavedla nas do klimatizovane cekarny hydroplanu. Tak jsme si pochutnali na sandvicich a hlavne jsme se osprchovali. Asi hodinu na to jsme uz zase sedeli v letadle. Tentokrat malickem asi jako dodavka a s bombasticky hlasitymi vrtulemi. Cele se to houpalo na vlnkach blankytne modreho more a nebyt rozparanych sedadel a trosku zreziveleho vybaveni, vubec bych se nebala.

Vznesli jsme se za mohutneho rachotu a vodni sprcha zavalila nase nastupiste – nebo spis vodni vor, ktery se houpal na vode, uchycen kotvou pevne k morskemu dni.

Cestou jsme fotili morske atoly a ja jsem si pochvalovala jak to more vypada krasne a mirumilovne. Pristalijsme uprostred niceho. Vsude bylo more a nase kufry a my jsme se ocitli na dalsim malem voru cca 5 na 5 m. Priplula k nam lodicka, nalozila nas i nase kufry a us jsme si to skakave pres vlnky sinuli k ostrovu. Prekvapive s nami na lodicce bylo 5 slovaku, vysnorenych ve znackovem odevu od YSL a DG, kteri se rozcilovali, ze pri cekani na voru jejich lacosta boticky a YSL kabely byly obsploucle slanou vodou. Uprime, to bych asi byla naprdla taky, ale nedalo se s tim celkem nice delat.

Hula hula tanecnice a domorodi bubenici nas cekali na ostrove a po uvodni sklenicce cehosi s paraplickem nas zavedli po pokoje. Predali nam hafo informaci o tom co se bude dal dit a co kde najdem a nechali nas odpadnout na vonavne ustlane postele. Ian i ja jsem spali jak spacci skoro dve hodiny, nez jsme se byli schopni se zlidstit a dopravit na obed.

Obidkovali jsme na pisecne plazi u vln more. Romantika jeste vetsi nez jakou nam slibovali na reklamnich plakatech. Jedine co mi tak trochu kalilo radost, byla skupinka ostravaku, kteri sedeli u stolu vedle nas a neustale nad necim hudrovali. Snad neco okolo brambor ci co ???

Snazila jsme se je neposlouchat a tesila jsem se na prohlidku ostrova. Bohuzel jsme ale nemeli cepice ani opalovaci krem, tak jsme to neriskovali a sli jsme zpatky na pokoj vybalit. Ja jsem pak zase usla a Ian nam sel obstarat snorchlovaci vybaveni. Kdyz se vratil rikal, ze videl jednoho z tech slovaku, co s name byli na lodi, spaleneho od slunicka do ruda. Kroutil hlavou a rikal, jestli mu to stoji za to si takhle pokazit tyden v tomto raji.

Prosli jsme si ostrov a zapichli to v baru u bazenu na jednom konci ostrova. Trochu jsme si zaplavali a ja jsem si pochvalila vyber plavek, ktery mi pred odjezdem nedal nekolik noci spat. (prece jen vyber pro tehulky je mimoradne skromny)

Po nekolika pivech a skoro doctene knizky jsme se presunuli na veceri. Byl italsky bufet, takze nase odhodlani se na noc neprecpavat bylo to tam. Zacli jsme salatem pravda, ale kdyz doslo na hlavni jidlo a clovek se nemohl rozhodnout, bylo treba si nalozit vsechno to chutne vypadajici jidlo a otestovat to na taliri .

Zhurba v 9 hodin, jsem uz jen tak tak drzela vicka otevrena, ale odhodlane jsem se vypravila s Ianem na molo, kde se melo konat krmeni rejnoku. Rejnoci velici jako satelitni talire se nam hemzili pod nohama a to jeste ani neprisli s jidlem. Nadsene krouzili dokola kolem a vycuhovali nad hladinu pro nejake to sousto. Po tehle estrade jsem byla schopna s sebou jen prastit do pelechu a usnout spankem spravedlivych.

Takovy byl nas odlet na dovolenou.