pondělí 21. února 2011
Mirihi podruhe
sobota 19. února 2011
Mirihi
pátek 18. února 2011
Potapeni a jine aktivity.
Jak uz jsem psala Ian si tu uziva potapeni. Predevcirem jsme se vydali na pul denni vylet lodi, kde se Ian potapel se skupinou dalsich turistu na koralovych ostrovech. Pry toho videli docela hodne. Ja jsem si zatim na palube lodi krasne cetla a uzivala jsem si krasny vyhled na ostrov a na more.
Koraly se pod vodou krasne rysovali a kazdou chvili se po nich prohanely hejna rybicek. Po navratu jsme si sli zasnorchlovat na druhe strane ostrova a skoncili jsme v baru, kde jsme testovaly koktejly.
Pristi den jsme se nahlasili na snorchlovani na vzdalenejsich koralovych ostrovech, kde nas mela odvezt lodka. Nakonec nas tam jea cela skupina asi 30 lidi. Lodka vzdycky prijela k nejakemu podvodnimu koralovemu utesu, zaparkovala a my jsme vsichni naskakali do vodu jak zabky. Pak jsme se nechali unaset proudem dokolecka celeho utesu a obdivovali jsme se roztodivnym koralum a rybkam.
Obcas kdyz jsem vynorila hlavu, tak jsem videla skupiny oranzovych plovacich vest, ktera se line vznasi na hladine jako ropna skvrna. Bylo to legracni.
Dnes jsme objevili novou atrakci. Pujcit si plastovou kanojku a plovat si line nad utesy a pozorovta rybky pod nama.
Vecer jsme si zasli do restaurace na konci ostrova. Meli jsme stolecek na verande, co stala na kulech uprostred vody. Atmosfera to byla krasna. Svetla se odrazela od morske hladiny a jidlo pekne vonelo. To bych ale nebyla ja aby se mi z toho vsechno neudela spatne. Po par minutach jsem si pripadala jako na lodi. Zaludek se mi houpal a ackoliv jsme sedela pevne na zidli, ktera se nehybala dostala jsem morskou nemoc. Nakonec i Ian priznal, ze mu taky neni nejlip a ze na tu zatracenou lod zakotvenou opodal se uz nemuze ani podivat.
Vecer jsme se sli projit po plazi a zkontrolovat kraby a netopyry. Krabici se docela spokojene honili po plazi a netopyri se ladovali bobulema.
Opet jsme tu videli dalsi nevestu a dneska jsme u obeda obdivovali zrucnost s jakou pripravovali nevestovskou branu z palem. Pry tu maji tak dva obrady denne.
My se zitra rano chystame na prejezd na otrov Mirihi. Tesime se na dalsi zajimave zazitky.
středa 16. února 2011
Rybicky a netopyri
Ze tady bude rybicek do aleluja jsem tak trochu cekali, zvlast Ian, ktery se dva mesice brouzdal po webu a kontroloval jestli sjme vybrali ten spravny resort. Jeden z hlavnich duvodu proc jsme prijeli sem bylo, ze na netu o tomhle miste psali, ze snorchlovani je tu lepsi nez kde jinde na svete a ze dokonce predci i kdejake potapeni.
A maji pravdu. Kdekoliv na plazi, treba jen dva metry od zacatku vody si tu pohodlne plavou rybicky vsech moznych barev a tvaru. Koraly zacinaji rust uz okolo 5 metru od zacatku vody a koralove zahrady jsou jen asi 10m od zacatku vody. Takze vidite, ze to neni pro nikoho daleko. I male sprtolata v oranzovych zachranych vestickach se nachavaji unaset linym proudem, ktery tu okolo ostrova proudi a cuci pres brylky na houfy barevnych rybicek a prehrsli koralu.
Koralove zahrady se tahnou nekolik metru do sirky smerem ven do more a na druhe strane od ostrova se pak jako kopce volne snaseji do hloubky. Nektere svahy jsou az desitky metru dlouhe.
Kazdopadne biziliony malych i velkych rybek se tu nerusene placati a casto si vas se zajmem prohlidnou, kdyz se nad nima nebo i mezi nima nadnasite. Tezko bych popisovala jejich roztodivne tvrary, ale muzu aspon prirovnat par druhu z tech nekolika tisicek co jich tu zije. Vcera jsem plavali v houfu asi stovek rybicek podobnym neonkam, ktere byly velke asi jako makrely. Taky tu plavou hejna skalaru vetsich nez dlan s prsty, claun rybicky „Nemo“ se tu schovavaji v vlasatych sasankach a pak je tu spousta jinych uzasnych barevnych kreacich, ktere se musi videt a nejdou popsat.
Psali nam v brozurce, ze mistni koralovy utes je druhym nejvetsim ekosystemem na planete po destovych pralesech. My toho videli uz hodne a stejne si myslime, ze jsme videli tak akorat petinu z toho co je tu k videni.
Zkousela jsem na netu sehnat nejake obrazky, ale neni to vubec ono. Jak treba popsat moment, kdy k vam ze predu priplave houf rybicek s dlouhum nosem a zvedave vam ploutvickama primo pred brylema a nosikem vam dlubou do bryli. Nebo kdyz jsme z niceho nic obklopeni tisicem stribrnych supanych telicek, ktere se kolem vas shlukli ze tri smeru (zleva, zprva a ze zdola) a ve vterine jsou zase vsechny pryc?
Taky jsme obdivovali obrovske skeble, co meli vnitrky prekrasne jedovate fialove, nebo ryby jezatky, co se jim bodlinky naprimily, kdyz se citili v ohrozeni a taky zelvicky.
Zdejsi resort dostal koncesi na rehabilitaci zelvicek a tak je obcas jedou sesbirat na prilehle neobydlene ostrovy, kam chodi velke zelvy klast a vychovavaji je do dvou let.
V soucasne chvili maji asi 250 az 300 zelvicek velikosti palce a asi 50 jednorocek, ktere se chystaji brzy vypustit.
Jeste me napadla jedna vesela histroka. Pry se jim tu obcas stava, ze jim proud odnese nejakeho turistu. Jsou to vetisnou turisti co neumi plavat a nechavaji se nadnaset nad koraly a zapomenou se. i jsou pak zachyseni v siti na konci ostrova a hotelovi zamestnanci je pak vylovi : )
Pravda je, ze nikde nad koraly neni vice nez do pasu vody, takze se nedivim, ze se i neplavec pusti do tak stupidniho projektu.
Krome uzasnych rybicek je tu na ostove docela hodne ptactva a hlavne ovocni netopyri. Jsou velici asi jako vrany a nadherne chlupati. Lesknou se na slunicku zabaleni do kokonu a odpoledne okolo 14:00 se vydavaji na lov bobuli. Okolo 10 vecer uz zase spi a rano se jdou opet nekam nadlabnout.
Trocha historie
Ian dneska vyrazil na celodenni potapeni. V okolo je pry k videni vzacna ryba manta rey a velrybi zralok. Oboji a navdavkem zelvy a delfiny mel Ian stesti videt.
Pry ackoliv je dive master varoval, ze na ryby nemaji sahat, ze jim privodi kozni infekci, tak nekteri debilove stejne neodolali a museli si sahnout. Pry tam byli i taci, co predplavali pred rybu a museli si ji vyfotit s bleskem asi ze vzdalenosti jednoho metru. Zvalst jeden nemec byl v tomhle neomaleny a docela to vsem ostatnim, co plavali spokojene v krouzku kolem hejna, pokazil.
Lidi jsou ruzni. Kdyz se pry o tom pak bavili na palube, tak si dive master postezoval, ze jsou i horsi turisti. Ze je kolikrat vidi slapat na koraly, ackoliv je zkazano na ne jen sahnout, natoz je zarucene nicit poslapanim.
Kdyz se Ian potapel ja sla na hodinu historie o Malych Divech.
Vedeli jste, ze cele MD maji 1192 ostruvku z nichz jen 200 je obydlenych. Tyto jsou rozdeleny do 26 atholu. Lily Beach je na Ari atolu, ktery je obklopen Indickym oceanem. Z druhe strany MD je Arabske more.
Hlavni mesto je Male, kde zije zhruba 2/3 obyvatel MD. Celkem je tu 300 000 maledivcanu, kteri zijou roztrouseni po malych ostruvcich. Na nekterych ostruvcich je jich treba 500 a na jinych jen 60.
Proto je tu treba tak spatne vzdelavani, jelikoz to nema pro vladu cenu zbudovat skolu na ostruvcich kde by bylo jen 5 zaku. Na druhou stranu jsou od sebe ostruvky tak vzdalene, ze treba 6 hodinova cesta na lodi do skoly a zpet byla pro male skolaky prilis financne narocna.
Totez plati pro nemocnice. Nejvetsi nemocnice je v Male. Ostani zbudovane nemocnice jsou jen male satelitni nemocnicky, co kde vam daji naplast a panadol od bolesti, ale nemaji tam ani rentgen. Kdyz je nekdo vazne nemocen, leti do Indie. Proto doufam. Ze mala to spokojene tech par dni jeste vydrzi a narodi se nam az v JARu a ne nekde v Dili.
V celych MD jsou jen 3 university – technicka, ucitelska a turisticka. Turismus je na MD nejdulezitejsim zdrojem penez, ackoliv jej zacali provozovat teprve od roku 1970.
Za poslednych 100 let se morska hladina okolo MD zvedla o 20 cm a jelikoz nejvyssi bod MD je jen 2.3 m na morskou hladinou, je pochopitelne pro mistni vlada odklada penize na zakoupeni pudy v australii, sri lance nebo v indii, aby mohla obyvatele MD presidlit jakmile bude potreba.
Dnesni vypocky rikaji, ze v roce 2100 se hladina more zvedne o dalsich 59cm, ale je znamy priklad z roku 1970 kdy hladina klesla o 30cm.
Vytah z wiki rika o prvni osidleni toto:
První osídlení proběhlo pravděpodobně 500 př. n. l. rybáři z Indie a Šrí Lanky, zmínky o Maledivách však pocházejí už z 2. stol. př. n .l. od arabských obchodníků, kteří se zde zastavovali na odpočinek.
Mezníkem je r. 1153, kdy panovník nařídil okamžitý přestup na islám. (pred tim tu byl budhismus a jeste pred tim prirodni kult slunce)
Před příchodem Portugalců v 16. stol., vládlo Maledivám celkem 6 sultánských dynastií. (panovnik si rikal kral slunce a mesice : ) Portugalská okupace v pravém slova smyslu trvala jen 15 let a je považována za jedinou opravdovou nadvládu.
Během staletí byly opakované pokusy o ovládnutí souostroví jak Portugalci, tak Indy , později také Holanďany. V 17. století proto akceptovaly Maledivy ochranu od Holanďanů, kteří tehdy vládli Srí Lance. V té době byla také uzavřena mírová smlouva s Francouzy a Brity, jež jim zaručovala ochranu a zároveň vnitřní autonomii.
Roku 1796 se staly britským protektorátem. V roce 1965 uznala Británie, která sehrála ve vývoji Malediv za uplynulých několik století významnou roli, souostroví za suverénní a nezávislý stát v čele s prezidentem a zbavila se tak odpovědnosti za jeho obranu.
V roce 1988 byla vyhlášena demokratickou republikou.
V prosinci roku 2004 byly MD zasazeny vlnou Tsunami. Nejvyssi vlny byly zhruba 5 metru vysoke. Sest ostrovu zmizelo uplne a zemrelo 108 lidi.
Nektere ostruvky jsou jeste dnes bez energie. K piti pouzivaji destovou vodu a konaji potrebu na plazi. Zivi se prevazne rybami a kokosem. Puda je tu prilis slana aby v ni neco rostlo, takze mistni flora se sklada prevazne ze dvou druhu palem a jednoho druhu keriku.
Jako prvni platidlo zde byly musle, ze kterymi obchodovali s Indii, pozdeji kokosove slupky, ze ktery se pletly provazy.
Do dnes nejsou na nekterych ostrovech telefony. Starsi generace nechce na svem zpusobu zivota nic menit. Proto asi nevysel navrh vlady prestehovat obyvatelstvo MD na jeden z nejvetsich ostrovu, kde by se zbudovala infrastruktura pro vzdelani a zdravotnictvi.
Ostruvky jsou mezi sebou hodne vzdalene a nekteri jejich obyvatele je za cely zivot neopustili. Ti co pracuji tady v resortu casto mluvi o tam jak na “jejich” atolu, nebo na “jejich” ostrove se deje to a to. Zda se ze tech par metru ctvrecnich a par kokosovych palem jsou skutecne celym “jejich” svetem.
Take vzhled a jazyk se ostrva od ostrova lisi. Maledivcina je smesi hindi, arabstiny, rustiny a portugalstiny.
Presto klobouk dolu pred jejich velkomyslnosti, ponevac jako pravi sunitci islamcane jsou ochotni nechat tu behat devcata v bikinach a servirovat nam hovezi. Vse tak jak si to turisti preji a s usmevem na rtech. Jsou skutecne do hloubi duse pohostinni a neda se jim vytknout, ze si za to nechaji zaplatit. Vzdyt co jineho maji? Za celou jejich historii se tu nevedla zadna valka a ochota a prizpusobivot je jim tu naprosto prirozena.
Ne kazda narodnost je toho schopna.
pondělí 14. února 2011
Na ostrove
Dneska je nedele a my jsme druhy den na ostrove.
Ne ze bychom celili nevlidnym prirodnim zivlum jako Robinsoe Crusoe, ale urcite uskali prekonavat musime.
Jako treba vyhrabat se z postele pred polednem, odtrhnout se od prohybajicich se stolu s jidlem, nebo si vybrat z prehrsle aktivit, ktere se tu nabizi.
Po sladkem spanku jsme se vzbudili az v 9:00, coz v nasem case bylo v 7:00 rano. Skoro hodinu mi trvalo, nez jsem namastila slunecnim kremem a takto mazani jsme vyrazili na snidani J
Kdyz jsme odolali pokuseni cerstvych kroasanu a kolacku, presunuli jsme se domu a zacli se soukat do plavek a tricek na snorchlovani. Nebyla jsem si jista jak to zvladnu, ale ponevac more vsude kolem nas bylo svetlounce modre rikala jsem si, ze to nemuze byt az tak strasidelne.
Po obede jsme se sli projit po ostrove a narazili jsme na asijsky par, ktery se prave zenil. Nevesta byla krasna v bilem, ale bylo mi jo lito, ze v tom odpolednim horku se musi v tech princeznovskych satech potit jako cunik. Taky mi prislo, ze pres vsechnu tu krasu, bily pisek, modre neme, azurove more a slunicko, tp byla celkem smutna svatba. Jen oni dva a par cizych lidi, zaplacenych aby jim delali kulisu s bubinkama a hula tanecnicema.
Odpoledni snorchlovni bylo o to zajimavejsi, ze jsem se poprve vydala na druhou stranu atolu. Vsude bylo rybicek az jsem si pripadala jako nicotine smitko ve vesmiru plnem ryb.
V jeden moment jsme se ocitli v houfu ani billionu malych 2 cm zouzelek, ktere se houfne a zdanlive bezhlave ritili nekam. Profrceli kolem nas jak mrak komaru a asi mer pred nama je neco vystrasilo a tak se rozhodly vsechny houfne vyskocit z vody. Spickovy vykon synchornizovaneho plavani! a Pro me zazitek na cely zivot.
Nanestesti jsme si zapomela znovu namazat zadek a tak jsem si ho pri odpolednim snochrlovani troche pripalila.
Vecer jsem odpali jako hrusky.
neděle 13. února 2011
Odlet na dovolenou
Par dni pred odjezdem to bylo doma jako v blazinci. Ian se snazil dohnat resty v praci a ja jsem se musela postarat o dum, kocky a vsechno ostatni.
Baleni pripadlo te nejmene zodpovedne osobe a to jsme byla ja. Tasku jsem mela v loznici uz nekolik tydnu predem a kdyz me neco napadlo, tak jsme to do ni rychle spechala dat. Moje pamet je schopna udrzet myslenku tak sotva par sekund. Co se nedalo spalit hned jsem si psala na seznam, ktery jsem nosila po kapsach.
Dale bylo treba zaridit spoustu dalsich neprijemnosti, ktere me drzeli ve stavu “specham a nestiham” minimalne celych 14 dni pred odjezdem.
Tak jednak jsme vyhodili naseho zahradnika. Tak nejak se mu nechtelo chodit do prace ci co a mel neustale nejake nepresvedcive vymluvy, ze jsme ho museli nechat jit. Mluvim sice v mnoznem cisle, ale vesmes jsem to musela obstarat ja. Pak bylo treba najit nekoho jineho, zaridit vhodny termin a zaucit ho.
Pak bylo treba objednat kolibku a odvolat agentury na pani na hlidani, ponevac Rosie si bere od dubna materkou dovolenou.
Do toho vsechno nase tehotna Rosie onemocnela, Britt vycestovala do skoly a elektrikari zacli praci na alarmu. To vsechno vypada na prvni pohled jednoduse, ale v africe to tak nikdy neni. Alarm se opravoval az doslova do naseho odletu. Spojeno s tim bylo nekolikadenni trauma a handrkovani. Rosie nakonec zehlila obleceni tak, ze ho hnedle strkala do kufru a do toho prisel Vincent nam instaovat stropni feny, ponevac kdyby se do pokoju nehodily, musel abych je pred odletem jeste hodne rychle vratit.
Nastesti se mi povedlo vsechno zaridit vcas, zaplatit chlidani domu, sepsat seznamy pro zahradnika, maid i hlidace. Nakoupit zasoby jidla pro kocky, uklizecich prostredku i jidla pro ostatni a sbalit nas do tri kufru.
Prece jen 14 dni bez prani je dlouha doba a taky ploutve a jine potapeci serepeticky vazi peknych par kilo.
Stahla jsem na pocitac nekolik filmu a knizek a hura pro Iana do prace. Me auto bylo objednano do servisu, aby mu odstranili tu bombastickou skvrnu na kapote, kterou mi obstaral Haydn tim, ze zaparkoval auto pod borovici. Smula na kapotu kapala cely tyden a prozrala se lakem az na kov.
Kdyz jsem se blizila k pivovaru, doslo mi, ze nevim, kde je dopis pro aerolinky, ktery mi napsal pan doktor. Nez se Ian doplizil ze sve kancelare prohledala jsem uplne vsechno, ale nikde jsem ho nenasla. Rozhodli jsme se pro nej domu nevracet a risknout to.
Cesta metrem na letiske byla prijemna. Vzajemne jsme se poplacavali po ramenou, jak jsme to krasne stihli. Ja jsem ukazovala Ianovi obrazky pokojiku s novym fenem a tak dal...
Na letisti nas odbavili bez problem, dali nam dve pekne mistecka "pro tehotne" a hura na bezpecnostni odbaveni. Uz se blizime k masine co se diva skrz kufry a Ian se zeptal “where is your laptop, love?”. Me se zamozrejme udelalo mdlo, ponevac naposledy jsem videla svuj notebook na sedadle v aute, ktere podle me prave mirilo nekam do servisu. Hlavou mi vyrily myslenky o tom, co vsechno bylo v te tasce je a bez ceho se budem muset na dovci obejit. Jako spravna tehulka jsem se rozbrecela.
Ian se nenechal zaskocit a telefonoval okamzite do prace. Pry kdyz nekdo vezme ten z auta ten zatrapeny pocitac a skoci na metro, tak je na letisti za 30min. On ze by pak prosel vsechny pasove kontroly jak pri priletu, vyzvedl pocitac a oped se nechal odbavit a sesli bychom se u brany A14.
Bylo mi sice trapne, ze kvuli me musi tolik lidi podstupovat takove potize, ale kdyby to vyslo, tak bych nemuzela celou dovolenou byt otravena kvuli zapomenutemu pocitaci. Ian vyrazil a ja jsem si sla koupit neco k jidlu, abych se uklidnila. Prece jen jsem vstavala v 5 a v podstate jsem pro same baleni nemela cas si neceho zobnout.
K brane jsem se sourala provinilym krokem a zastavila jsme se jen abych si zakoupila nekolik tubecek mentosek pro pripad nahle hladove krize. Ian i s pocitacem me doseli jeste pred branou.
Let do Dubaje byl prijemny. Ian zkoukl asi 4 filmy, coz je na neho rekord a ja jsem si cetla a stridave spala. V Dubaii jsme pristali o pulnoci jejich casu a cekali jsme, ze letiste bude pusto prazdne. Prekvapive to tam bzucelo jako ve vcelim ule a jeden se musel prodirat davy aby se nekam dostal. Ian se rozhodl, ze cas cekani na pripoj vyplnime nakupem kamery. Hodinu a neco pozdeji, vyzbrojeni novym Canonem IXUS 300, jsme se se dostavili k nasi brane a placli jsme sebou na lehatka.
Pozdeji nas nalozili na let do Male, hlavni mesto Malych Divu a ten jsme oba prospali. Vzbudili nas az rano pred pristanim.
V Male jsme si vystali frontu jakou svet nevidel, v mistnosti naprosto nevetrane a vlhke horkem a potem castecne od more a castecne od nevonavych pasazeru z naseho letu. Vsichni jsme se tam rozkosne potili asi hodinu, nez nas vsechny odbavili a predali nam nase kufry.
Nemohla jsem si nevsimnout, ze se ve fronte docela casto stebetalo cestinou a slovenstinou a nebyla jsme zrovna hrda na to, jak si mi cesko-slovensti bratsi a sestry bezostysne stezovali na uplne vsechno.
Za branou letiste nas cekala pani z cestovky, aby nam odlehcila od nasich zavazadel a zavedla nas do klimatizovane cekarny hydroplanu. Tak jsme si pochutnali na sandvicich a hlavne jsme se osprchovali. Asi hodinu na to jsme uz zase sedeli v letadle. Tentokrat malickem asi jako dodavka a s bombasticky hlasitymi vrtulemi. Cele se to houpalo na vlnkach blankytne modreho more a nebyt rozparanych sedadel a trosku zreziveleho vybaveni, vubec bych se nebala.
Vznesli jsme se za mohutneho rachotu a vodni sprcha zavalila nase nastupiste – nebo spis vodni vor, ktery se houpal na vode, uchycen kotvou pevne k morskemu dni.
Cestou jsme fotili morske atoly a ja jsem si pochvalovala jak to more vypada krasne a mirumilovne. Pristalijsme uprostred niceho. Vsude bylo more a nase kufry a my jsme se ocitli na dalsim malem voru cca 5 na 5 m. Priplula k nam lodicka, nalozila nas i nase kufry a us jsme si to skakave pres vlnky sinuli k ostrovu. Prekvapive s nami na lodicce bylo 5 slovaku, vysnorenych ve znackovem odevu od YSL a DG, kteri se rozcilovali, ze pri cekani na voru jejich lacosta boticky a YSL kabely byly obsploucle slanou vodou. Uprime, to bych asi byla naprdla taky, ale nedalo se s tim celkem nice delat.
Hula hula tanecnice a domorodi bubenici nas cekali na ostrove a po uvodni sklenicce cehosi s paraplickem nas zavedli po pokoje. Predali nam hafo informaci o tom co se bude dal dit a co kde najdem a nechali nas odpadnout na vonavne ustlane postele. Ian i ja jsem spali jak spacci skoro dve hodiny, nez jsme se byli schopni se zlidstit a dopravit na obed.
Obidkovali jsme na pisecne plazi u vln more. Romantika jeste vetsi nez jakou nam slibovali na reklamnich plakatech. Jedine co mi tak trochu kalilo radost, byla skupinka ostravaku, kteri sedeli u stolu vedle nas a neustale nad necim hudrovali. Snad neco okolo brambor ci co ???
Snazila jsme se je neposlouchat a tesila jsem se na prohlidku ostrova. Bohuzel jsme ale nemeli cepice ani opalovaci krem, tak jsme to neriskovali a sli jsme zpatky na pokoj vybalit. Ja jsem pak zase usla a Ian nam sel obstarat snorchlovaci vybaveni. Kdyz se vratil rikal, ze videl jednoho z tech slovaku, co s name byli na lodi, spaleneho od slunicka do ruda. Kroutil hlavou a rikal, jestli mu to stoji za to si takhle pokazit tyden v tomto raji.
Prosli jsme si ostrov a zapichli to v baru u bazenu na jednom konci ostrova. Trochu jsme si zaplavali a ja jsem si pochvalila vyber plavek, ktery mi pred odjezdem nedal nekolik noci spat. (prece jen vyber pro tehulky je mimoradne skromny)
Po nekolika pivech a skoro doctene knizky jsme se presunuli na veceri. Byl italsky bufet, takze nase odhodlani se na noc neprecpavat bylo to tam. Zacli jsme salatem pravda, ale kdyz doslo na hlavni jidlo a clovek se nemohl rozhodnout, bylo treba si nalozit vsechno to chutne vypadajici jidlo a otestovat to na taliri .
Zhurba v 9 hodin, jsem uz jen tak tak drzela vicka otevrena, ale odhodlane jsem se vypravila s Ianem na molo, kde se melo konat krmeni rejnoku. Rejnoci velici jako satelitni talire se nam hemzili pod nohama a to jeste ani neprisli s jidlem. Nadsene krouzili dokola kolem a vycuhovali nad hladinu pro nejake to sousto. Po tehle estrade jsem byla schopna s sebou jen prastit do pelechu a usnout spankem spravedlivych.
Takovy byl nas odlet na dovolenou.