Vyhlídka.

Filípek se dneska vzbudili o trošičku později než obyčejně a v 6:45 jsme nás s Míšou už navigoval směrem k hrochům. Ti se placatili v zátoce. Viděli jsme i krokouše, který si hlasitě pochutnával na rybě. Kostičky křupali.

Už nevím jak, ale rozhodlo se, že dneska se pojede na vyhlídku.

Loni jsme neměli štěstí a nedojeli jsme ani nijak daleko, protože ukrutně pršelo.

No letos to nebylo o moc lepší, poněvač na půl cesty se kolem nás rozprostřel mrak a nebylo vidět ani čumák auta.

První zastávka byla spíš testovací než poučná. Venku bylo kosa jak z nosa a kromě Filípka nikdo z nás neměl svetr. Navíc Fífula usnul a Soňka s ním zůstala v autě. My ostatní jsme smutně dopidinožili na okraj propasti, kde přese jen bylo něco vidět. Bohužel tam ale byl fakt ukrutná zima, takže nikoho moc nebavilo lelkovat tam nějak přehnaně dlouho a hned jsme teda vyrazili zase zpět do auta.

Někde mezi příští zastávkou se Fífula probudil a tak jsme na příští zastávce „God´s Windows“ vyskákali z auta v plném počtu.

Než se Fífa dal do gala, rozuměj oblékl si všechny svetr co jsme pro něho měli, stihli jsme s mamkou projít místní mini market „ pokladů národního umění“. Později si tam mamka koupila vyřezávanou misku na ořechy.

Tupě jsme naběhli místnímu hlídači aut a vzali jsme s sebou i kočárek. Na těch asi 100 schodech nahoru nám byl fakt naprd. Musím podotknout, že jsme se nepoučili a tuhle chybu jsme si zopakovali ještě na Potholes a taky v Cape Point. Kde se ale kočárek šiknul, poněvač si v něm Fífula pěkně zdřímnul.

Takže tak taháme kočárek po schodech nahoru a dolu a při každé zastávce, hudrujeme na špatné počasí. Přes všechny ty mraky nebylo vidět vůbec nic.

Ještě jsme měli v záloze Potholes, takže jsme zase nastoupili do aut. Fífula už se svou novou kamarádkou žirafkou, kterou si koupil od hodné paní černošky. I když chvilku to vypadalo, že to bude autíčko co si odneseme domu. Je to chytrý chlapec a velice bystře ve svém rozhodnutí zohlednil velikostní omezení mamčiných zavazadel.

Potholes to bylo jiné kafe. Všichni už jsme sice měli hlad, ale při pohledu do hloubky některých těch propastí jsme já osobně byla ráda, že nemám co vrhnout. Sluníčko se přece jen rozhoupalo a my jsme poprvé za celý den mohli udělat pár rozumných fotek.

Po cestě k autu se na Fífovu počest rozhodla skupinka černošek mu zazpívat a zatančit. Fífu to nadchlo. Koukal na ně, občas si k tomu čapnul a hlavně na ně furt ukazoval prstíčkem a kýval na mamku ať jde s ním.

Tak jsme si my ostatní šli koupit něco k pití a Ian zatím vybral trasu k nejbližšímu obědu. Protože my všichni víme, jak by to dopadlo, kdybychom tento výlet srovnali s výletem na Kokořín.... tam byly aspoň párky, ale tady .... neměli ani prd. (kromě vyřezávaných zvířátek, paňďuláčků, mističek, serepetiček, ubrusů se slony, zmrzliny, coca-coly a pohlednic tam nebylo fakt nic)

Když jsme nakonec Fífu násilím vyvlekli ze čarovných spárů africké národní hudby vyrazili jsme směrem do města Sabie. Po cestě jsme ale udělali velkou odbočku a jeli jsme do zlatokopeckého městečka Pilgrim´s drift.

Míšovu autu ubýval benzín, takže jsme jeli óoooooopatrně. Na pumpu jsme ale přece jen dojeli J)))))))))))

K obědu jsme zasedli v restauračce, kde jsme byli kromě paní účetní co seděla u vedlejšího stolu, jediní hosté. Ian si objednal chalupářský koláč, což je mleté maso v misce s lískovým těstem položeným přes vrch pečené v troubě. Mamka si dala palačinky s mákem, Míša hamburger, já rybku a Sonička si dala něco s bramborem. Fífa si dal jako obyčejně housku a něco málo od nás všech.

Před odjezdem jsme si ještě tak trochu zašopovali. Kupili jsme nějaké ty pohledy, čokoládu na cestu, knížku a málem i nějaké nádobí :)

Doma jsme tak nějak všichni odpadli a do večeře se toho moc už neudálo.

Myslím, že se nám ale podařilo pokradmu ostříhat Fífulu, když se rozplíval nad husama, které nás přišly navštívit do chaty. Soňka ho držela a mamka s nůžkami za zády se vždycky jen přikradla, šmik – šmik a hned zas pryč. Když to Fífa zjistil vypadalo to chvilku na pláč, ale ty husy to opět zachránily.