Vše připraveno, po bytě se line příjemná vůně, oheň v krbu praská, svíčky hoří a Ian přehrává jednu hitovku za druhou. Konečně přišli naši hosté. Některé z nich mám tu čest poznat poprvé. Netrvalo dlouho a přišla obligátní otázka "Jak se ti líbí JAR?" Na čež automaticky odpovídám "děkuji, velmi se mi zde líbí". Následuje další velmi častá otázka "Nestýská se ti?" - "ano, stýská". Pak ale přišla nečekaná otázka "A po čem se ti stýská?". Tiše sedím a přemýšlím o záludnosti té otázky. Předpokládá se, že tady nikomu nic nemůže chybět? Nebo mám po pravdě odpovědět, že mi chybí sníh, procházky po městě, MHD, smrky a jedle, vršky hor, čaj se sirupem, nedělní černobíle filmy a čert ví co ještě. Nic z toho by jim asi mnoho neřeklo, takže diplomaticky odpovím, že mi chybí příbuzní a kamarádi.
Po pravdě právě teď se mi stýská po nedělích. Typická Frýdlatnská neděle je spojená s vůní cibulky, sičením papiňáku, bzučením sekačky na trávu a lelkovaním po bytě. Okolo oběda, který je spolehlivě okolo 12 hod se v televizi objeví příjemná paní hlasatelka a oznámí nám, že přávě uvedou x-tý díl Nemocnice na kraji města. Už několik let žádná změna v tomhle víkendovém rituálu.
Pražská neděle se liší v tom, že auta se nemyjí před domem, ale sousedi se za sluněčných dní sejdou ve frontě na nejblizší myčce. Při ceste s košem, lze v každém patře přesně identifikovat co má kdo na oběd. A hlavně víkendový výlet do supermarketu! "Domů, do Podolí, do p--, je mi smutno!"
Naše minulá neděle proběhla po africku. Ranní zbrklé vstávání, rychle proběhnout bytem, po cestě ukoupit nějaký ten toust, místo čaje si srknout Roibbos, otřást se nad tím jak je trpký. Nasadit si slip-slops, což je africká variace na botky "žabky" a hurá do auta. Podle chuti se pak přesunujeme od jedněch známých ke druhým, v přesně odměřených intervalech mezi zápasy rugby či kriketu. Tuto neděli se nic nehrálo, tudíž jsme se vydali na lov umění. Ranní Art in the park, který se pořádá, každou první neděli v měsíci jsme absolvovali bez větších výdajů. Odvezli jsme pouze maličkého hrocha z pálené hlíny. Nasledovala honba za perfektním obrazem pro jídelnu. Mezi 10 a 17 hod jsme ujeli několik desítek kilometrů, navštívili nespočet galerií, píchli jsme přední levé kolo a to vše pro obraz čili-papričky, který jsme koupili pouze proto, že má zajímavý rám, dva pidi obrázky z recyklovaného materiálu a jednu zadumanou holku.
Večer jsme zbití padli na gauč, přecpali jsme se take-away pizzou a zbytek energie jsme vyčerpali snahou uhodnout kdo to schytá v dalším díle Prison break.
Komu by se nestýskalo?
Žádné komentáře:
Okomentovat