Na přeskáčku.

Nějakou dobu jsem nepsala, tak se to teď pokusím dohonit, ale asi to nebude v tom správném časovém pořadí. Omlouvám se.

Prvotřídní bahýnko

Bylo asi deset večer a všichni byli někde v čudu. Ian byl na návštěvě u mamky v Zimbabwe a Britt byla na večírku s kamarádkama. Ja jsem se koukala na TV a najednou všechno zhaslo. Chvilku jsem čekala jestli to zase brzy nenaskočí, ale přestalo mě to bavit, tak jsem se odebrala do pelechu.

"Další zatracený výpadek proudu!" To jsem si říkala když jsem usínala a ještě mi bylo líto, že až to zase naskočí, že mě vzbudí přímé světlo do očí a halekání zapnuté televize.

Ve tři ráno mě budí Britt s tím, že všechny ostatní domy prý svítí a my ne. Čím to je? Tak jsem našla baterku a dopidinožila jsem se do garáže.

A fakt, že jo. Hlavní pojistka v rozvodové skříni vystřelila. Po pár pokusech jsem zjistila, že půl baráku ten večer fungovat bude a půl bude muset do rána zůstat bez proudu. Šla jsem zase spát s tím, že to ráno dořeším.

Brzy po ránu se dostavila partička z vodárny, že jdou kouknout na ten náš vodoměr, který jsme prý před nějakým časem urgovali, že je vadný. Nějaký čas se nám zdálo, že ukazuje nějak moc velkou spotřebu a skutečně jsme jim kvůli tomu volali.

Chlápci na to jednou mrkli a prohlásili, že máme někde prasklou trubku ...“a to jako pořádně, jo!“

Chvilku mi trvalo než jsem si dala dvě a dvě dohromady, ale brzy už jsem byla na telefonu s firmou, co vám napumpuje do trubek vodík raz dva, aby tak za drahý peníz zjistili, kde je ta zatracená prasklina.

Přijeli někdy okolo oběda a začali bloumat bytem se sluchátky na uších a rádii zavěšenými okolo krku. Vypadali jako mužstvo pro boj s napřirozenými mocnostmi.

Zřejmě vevnitř žádné duchy nenašli, tak se chvíli na to přesunuli na zahradu, kde tajuplně vymezili plácek asi m2 a prohlásili, že tam "něco zaručeně je".

"místo činnu"

Ukázalo se, že se jím náramně hodí, že se ta prasklina nacházela přesně pod našim dřeveným deckem, ponevač nikdo z nich neměl zrovna u sebe šroubovák. Zkoušela jsem opatrně nabídnout šroubovák z naší domácí zásoby, ale oni začli točit něco o vrtačce, která by ty šrouby vytáhla než bys řekl švec. Uvažovala jsem jestli jim mám říct, že i takovou věc máme ve skříni, ale došlo mi, že se jim do té práce vlastně vůbec nechce a že bude rozumnější mlčet. Slíbili mi, že přijdou druhý den ráno a že tu prasklou trubku docela určitě opraví.

Dnes skutečně přišli, i když to byla úplně jiná parta. Měli s sebou i vrtačku a za pár minut byl deck rozmontován na prkýnka. Jen co jsme sundali horní desky, bylo nám jasné, že jsem narazili na zlatonosnou, nebo spíš bahnonosnou, žílu.

Kostra toho dřevěného podstavce byla pokryta bílým houbovitým slizem a pod ní by se mohli kapři ráchat. Nikdy by mě nenapadlo, že se tam vejde tolik stojaté vody.

Chlapi to pilně kbelíkama vyházeli a pak se dali do kopání. Pokaždé když ale vytáhli lopatu mokrého marasu, nahrnula se na její místo voda, která jako by tekla z kohoutku otevřeného na plné kule. Za chvíli stáli po kolena ve vodě a trubka furt nikde.

Když jsme pak tu mršku našli, nechtělo se mi věřit, že všechen ten humbuk byl kvůli tak relativně malé trhlince (2cm) v tak relativně hubené trubce.

Trubku přirozeně opravili, hlínu zase naházeli zpět a prkýnka přišroubovali opět na své místo.

Teď je třeba objevit kde se ta voda dostala do elektrického obvodu. Zítra mají přijít odborníci a zachránit nás.

Jedno ponaučení jsem si odnesla. Z malé trhliny se velmi rychle stane velký problém. Zvlášť když odjedete na dovolenou a voda zahálčivě sedí pod tlakem v trubkách. V takovém případě ji nezbývá nic jiného, než zatlačit tam, kde cítí nejmenší odpor a průser na sebe nedá dlouho čekat.