Sem bychom se mohli nastěhovat, bez toho abysme museli něco měnit.

Díl I.

Přesně tohle byl důvod proč jsme před třemi lety koupili náš dům. Od té doby jsme prakticky nepřestali přestavovat. Začli jsme bouráním zdí, letos jsme dokončili přestavbu zahrad a dneska jsme se vrhli na podlahy.
Jednou ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že ty staré koberce jsou přece jen zašlé. No a ta plovoučka v zimě doopravdy studí, takže ta musí taky pryč. Ianův promakaný plán s vyplavením ložnice uspíšil celou akci a dnes, světe div se, se dostavili první dělníci. Překvapivě vykuchat podlahu netrvá dlouho. Za necelou hodinku bylo všechno naloženo na autě a dělníci i podlaha byli v čudu. Doufám, že si s sebou neodvezli i jiné memorabilie.

Já jsem si dopoledne udělala výlet do východní části JNB, abych zakoupila malířskou barvu. Jak se dalo čekat, tu naši měli jen v jednom jediném obchodě, daleko, daleko, až tam co jsou jen samé fabriky a nic víc. Trvalo mi hodinu a půl tam dojet, hodinu jsme čekala na smíchaní správného odstínu a pak další hoďku a půl zpátky. Večer se chystám malovat. Možná se mi povede i srnka, tak bacha !!!!

Indran, od National Carpet, mě přesvědčuje, že položení koberců nebude trvat více než jeden den. Mě by jen zajímalo, kdy a kdo opraví paty stěn, které teď vypadají dost ohlodaně a kdo se postará o všechny ty trčící dráty, které se schovávali za obrubami. Možná jsme puntičkář, ale nebude to bít do očí? Zvlášť když se po obrubami schovávala nástěnná malba z dob, kdy křiklavé barvy byly v módě.

Díl II.
Malování aneb manžel, vždycky vytuší, kdy je správný čas jít na pivo.

Včera večer jsem se vrhla na tu naši šíleně modrou stěnu v ložnici. Původní geniální myšlenka blankytně modré zdi se v reálu ukázala groteskní. A hlavně teda, teď když jsme sehnali tu správnou žlutou, není už třeba improvizovat s jinýma barvama.

Po té co dělníci odjeli a já strčila kuře do trouby, vrhla jsem se na úpravu zdí pro příští den. Vincent, náš šikulka přes údržbu, se přijel podívat na ty trčící dráty a pomohl mi oškrábat a nahodit ty okousané paty zdí. Ty pak bylo třeba natřít izolačním lakem a na to pak barvu.
Nejhorší byla ta modrá zeď. Kdo u nás byl tak ví, že naše zdi nejsou hladké, ale mají v sobě milion vrypů a prohlubní. Ty se samozřejmě válečkem nedají vyplnit, takže je třeba napřed štětečkem natřít prolákliny a pak to přejet válečkem, aby se schovaly tahy štětcem. Ne že bych na to přišla sama, ale Vincent mi ukázal jak na to.

První vrstva bílé barvy mi trvala nanést tak 2 hodiny. Ke konci téhle akce přijel domů Ian. Že prý nevěděl, že malujem a že si zašel po práci na jedno s chlapama z kanceláře. Měl snahu se přidat, ale po asi půlhodince to vzdal a šel se koukat na kriket.

Po večeři pustil Ian další díl Dr. House, ale usnul u toho, tak jsem se odplížila natřít první vrstvu žluté barvy. O dva díly později jsem měla celou stěnu žlutou a dokonce i všechny okraje opravených zdí. Byla skoro půlnoc, takže jsem vyzvedla z obýváku spícího Iana a koťata a hurá na kuťe.

Eliška mě ráno vzbudila okolo 5, tak jsem toho využila a nanesla jsem třetí vrstvu malby. Hurá vše je hotovo a teď jen aby ty koberce položili dobře. Je třeba pohlídat, aby správně vedli káblíky a neponičili mé pracně natřené zdi.

Díl III.
Pokládaní koberců je vážně hračka.

Kobercáři se dostavili časně ráno. Napřed vynesli z pokojů všechno na terasu, takže se modlíme, aby dneska nezačlo pršet. Následovně nás zbavili starých koberců ze dvou zbývajících ložnic. Zajímavý poznatek: podlažní lišta zůstala na svém místě. Nový koberec se prý jen nacpe pod ní. Šikovné!

V ložnici u Britt jsme museli šetrně odříznout čtverec podlažního topení, které se přestěhovalo k nám do ložnice, kde nám ráno zahřívá nožičky, když se vypotácíme z koupelny.

Napřed všude rozprostřeli šumnou oranžovou izolační pěnu a na ní přilepili stříbrné plachty podlažního topení. Na ně pak natáhli koberec. Všechno to proběhlo tak rychle, že jsem si myslela, že po obědě nebudou mít už co dělat.

Nevěděla jsem, že napnout a ukotvit koberce trvá nekonečně dlouho, takže do večera pak pobíhali po domě s různýma udělátkama a špaťulátkama, než jsme mohli začít stěhovat naše drobnosti zpět do domu.

Zbývá jen zakoupit nové podlažní lišty namísto těch vytrhaných a nainstalovat je. Na to si ale pozvem Vincenta.

Co dodat? Stálo to za to. Ne jen, že máme krásné nové podlahy, ale taky je nám teplíčko. Hurá!!

PS: Koťata přišly na to, že po koberci se běhá daleko lépe než po kachličkách a tak pořádají každou noc závody v běhu o rychlosti světla.
Elča dokonce přišla na to jak vytáhnout z koberce tu jedinou nitku, která tam pro ní zůstala a ráno se baví tím, že se jí snaží ukousnout. Zatím marně.

“Milacku ja si dam pred veceri vanu”

… tohle Ian zahlasil a odplouzil se do loznice. V zapeti se zvalo hlasite SHITT a nekolikrat za sebou jadrne FUCK!
V koupelne bylo po kotniky vody a v loznici se ta zaplava pak rozlivala jako Okavango do Kalahari. Vysledek cirka pulhodinoveho napousteni vany.
Ian spravne usoudil, ze potrebujem strategii. Svizne jsme rozmistili vsechny rucniky co doma mame na nejvice ohrozena mista a s kybliky jsme se jali ten prival vody pacifikovat. Zada a ruce nas boli, ale koupelna uz je relativne sucha. Rucniky vsakly v loznici vetsinu vody a zbytek se, jaka radost, vcuclo do koberce. Ojedinele rybnicky jsme okamzite vyresili stejnou metodou jako povoden v koupelne a na zbytek jsme nasadili vysoce vykonostni ventilator.
Radsi jsem jeste otevrela okna, ponevac nas obrovitansky koberec ted smrdi jako mokry pes.
To byla ale dneska vecer svanda !!!!

Ianovy narozeniny

Ian slavi dneska 52 narozeniny. Gratulujeme!!!

V patek jsme mu prichystali prekvakpo oslavu. Nic netusici Ian prisel z prace domu a tam ho cekala skupinka alkoholem lehce upravenych lidicek, kteri chteli mermomoci oslavovat.
Inu co mel delat :)
Bohuzel se to vsechno udalo v podvecer a moje supr kamerka to nejak moc nezvladala.

Vanoce 2008

Jak jsem uz psala mamce. Ian je prave na golfu a ja jsem vstala brzo s nim, abych se vrhla na bakalarku. Jeste vcera vecer jsem mela hlavu plnou napadu, ale ted - vubec nic. Tak jsem zapla TV a uklizim si v pocitaci. Zda se, ze mi pracuje nejak pomalu.

Nasla jsem tyhle fotky za vanoc. Nevim proc mam nafocenou prvni polovinu dne pak dlouho nic a nekolik fotek vecer?! Ted kdyz o tom premyslim, tak si vzpominam, ze mi selhala mycka nadobi a protoze jsme pozvali asi 20 lidi na obed, urcite to bude proto, ze jsem stravila zbytek dne u drezu.

Kazdopadne si vsimnete moji bezva vyzdoby!!! Vzpominam si, jak jsem si delala srandu z lidi co si porizuji umele stromecky se zasnezenyma vetvickama a koukejte kam jsem se po 3 letech dopracovala. Mam v kuchyni umele snehove vlocky! A jak jim to na tom slunicku slusi :)

Blbinky...

Mela bych psat bakalarku, ale jak uz to tak byva delam blbinky a kde co mozne, jen abych si od ni odpocala.
Proto jsem vam vyfotila tohle...

Jo, jo snížek...

Se mi zdá že všichni kromě mě věděli, že mi bude tady v Africe chybět. Soňka mi myslím dokonce i říkala, že nechápe jak se může do Afriky stěhovat někdo, kdo si i v létě pouští popelku. A měla pravdu. Popelku si sice pouštím i tady, ale už to tolik nezabírá. Komu by se nestýskalo, když je doma teď tak krásně!



I ty mrňata vypadají v zimním oblečení úplně k sežrání....



Nic naplat, jdu si navléct palčáky a beranici a pustím si Anděla na horách!

Poker

Poker je super! Poker je bomba!Ne, ze bychom to nejak zvlast umeli, spis naopak Ian i ja jsme prohrali vsechno, i kalhoty. Presto nas minuly pokerovy vecirek byl nejlepsi jaky jsme kdy poradali !!!S nasi novou flip hrackou jsme natocili tento zaznam.

Trosicku delsi zaznam, se vsemi forky, najdete tady.

Březen za kamna vlezem...

Hej, tady začíná podzim. Ale takový africký.
Ráno ještě bylo horko, že z nás pot jen tekl. Pak se zatáhlo a za necelou čtvrt hodinku přišlo toto....

Ani ne hodinu se na nebi čerti ženili a teď je zase blankytně a bez mráčků. Holt Afrika je Afrika...

Bedřich

Je krásné nedělní ráno a Eliška nás budí v 6 ráno. Rok a něco tréninku a každé ráno je to totéž. Packa s drápky šmátrá pod peřinou, případně skok z velké výšky na Ianovo pod peřinou se nadýmající bříško.
„Hej ochrapové, venku je už vidno, tak vstáváme, šup, šup...“
Ian se rozhodl pro kompromis, zapnul TV, kde od rána dávají rugby a zavrtal se hlouběji do peřin.
Já jsem si napustila plnou vanu vařící vody a jdu se namočit.
V klidu si čtu knížku, kolem mě se vznáší obláčky páry a tu koutkem oka zahlédnu za oknem pohyb. Kouknu blíž abych zjistila co, že se to tam děje a v tom jsem zahlídla obrovskou kudlanku, jak se pomaloučku šine po okně asi tak 10 cm ode mě. Asi se jí nelíbila ta pára. Každopádně nespěchá a leze jakoby se jí nikam ani nechtělo.
Volám na Iana, ať tu „věc“ odnese na zahradu. Prý mám počkat až bude poločas!?!?
Takže o zbytek mého oblíbeného nedělního koupání jsem se dělila s obrovskou, křiklavě zelenou kudlankou. Čekala jsem, že jí to každou chvilku uklouzne na oroseném skle a vrhne se po hlavě do vany, při tom samozřejmě udělá několik přemetů jako olympijský závodník.
Přirozeně, že jsem na žádný poločas nečekala, rychle jsem se ošplouchla a vyspídovala jsem z vany jako by mi hořelo za zadkem.
Mnohem, mnohem, mnohem později pak Ian kudlanku, kterou jsem pojmenovala Bedřich, sebral a odnesl jej do zahrady, se slovy: „Ty naděláš, vždyť to je ještě miminko.“
Pro jistotu jsem to „miminko“ vyfotila a pevně doufám, že mě Bedřich na staré kolena nebude chtít znovu navštívit.

Hura, nasla jsem i fotky ze Serengeti !

V rijnu nas pozval pivovar na vylet do Tanzanie. Byl to neco jako rozluckovy vylet s Tonym a Sharon, kteri od listopadu patri do Londynske skupiny.
Dva luzusni aeroplany, kazdy pro 8 osob, nas prenesli za hranice JAR jako by nic. Prvni noc jsme stravili v Arushe v hotelu zalozenem uprostred kavove plantaze. Prvne v zivote jsem videla kavovou rostlinku. Nevim co jsem cekala, ale ten nenapadny kerik me zklamal. Za zminku stoji jen to, jak ty kavove plantaze vypadaji. Mezi malymi keriky byly vysazeny obrovske, destnikum podobne, stromy. Snad kvuli stinu, nebo kvuli zadrzovani vody?? Tezko rict.
Ian se veselil s kolegy dlouho do noci a ja jsem naspala svuj osobni rekord. Rano jsme se dozvedeli, ze znacne nachmeleny Ian si pozadal o budicek ve 4 rano a ponevac nevedel, ve ktere chatce spime, nahlasil prvni cislo ktereho napadlo. Sharon a Tonik nebyli moc nadseni, kdyz je casne rano budili telefonem z recepce.
Dalsim letem jsme se dostali do Serengeti a po ceste do Singita kampu jsem poprve na vlastni oci mohla videt slavnou Serengetskou migraci.
Z niceho nic, bylo vsude spousty zvere. Kam oko dohledlo byla bud zebra, pakun nebo jine ctyrnohe zvire.
Singita hotel je bezpecne ten nejluxusnejsi hotel v jakem jsem kdy byla. Kdyby jej mela charakterizovat hvezdickama tak dostane nejmin mlecnou drahu.
Kolonialni system tu prezil v te nejcistsi podobe. Pripadala jsem ji jako clenka Masaika klubu z knizky White mischief. Luxusne vybaveny hotel a vsude pritomne sluzebnictvo, vzdy pripraveno ochotne s cimkoliv pomoci. U kazde chatycky byl bazenek, ze ktereho se pohodlne dalo koukat na zviratka, ktera se klidne pasla pod nami na upati kopecku, na kterem byl Singita postaven. Vecere se konaly u honosne pripravene tabule pod sirym nebem. K dispozici nam byly tymy maseru, kosmeticek, rangeru, kucharu atd. Dokonce meli vlastni obchudky se sperky z tanzanitu a tradicnimi masaiskymi vyrobky. Neodolali jsme a koupili jsme si par masaiskych nahrdelniku z koralku a cerno-zlatou ‘shuka’, masaisky oblek, kterou doma pouzivame jako ubrus :)
Neco jsem si nacetla v knihovne o Masaich. Je to velice zajimavy africky kmen s tradicema, ze kterych chodi mraz po zadech. Jeste dnes praktikuji obrizky zen i muzu v dospelem veku a mozna si vzpomenete na obrazky cernochu s koliky v usnich boltcich a dlouhymi krky pokrytymi krouzky. Tak to jsou masaiove.
Cetla jsem si, ze pri prvnich pokusech zavest povinnou skolni dochazku masaiu. Rozhodli se tito, ze nema cenu posilat vlastni deti a tak unesli nekolik deti sousednich Kikuju a poslali do skoly tyto. Proklate dumyslne… Masaiove jsou velmi mirumilovni a rozumi chovu dobytka. Casto jsme u cesty videli starickeho masaie, zabaleneho do perstobarevne shuka, jak lezi na boku na trave, jako by byl starorecky polobuh, a spokojene pozoruje svoje stado ovecek. Scenka jak vystrizena z biblickeho raje.
V Tanzanii se mluvi swahilsky a jedno jedine slovo, ktere jsem si zapamatovala je ‘jambo’, coz znamena ‘ahoj’.

Zhruba v polovine naseho pobytu prisel Ian o telefon. A ponevac jeho vtipek s ranim budeckem jeste nevysumel, myslel si, ze mu jej nekdo za trest stipnul. Az kdyz jsme prijeli zpet do JNB, zjistili jsme, ze jeden z kolegu jej omylem strcil do kapsy sortek, ktere skoncili na dne kufru s ostatnim spinavym pradlem. Vtipnejsi byla dohra s Vodakomem, kteremu trvalo znovu zapojeni Ianova cislo celych 7 dni a to i pres to, ze SAB je VIP zakaznik s velkym V. Dalsi dukaz toho, ze servis v tehle zemi pada do hluboke propasti.
Ani ztraceny telefon nam nemohl zkasit nadherny vylet. Ian si liboval v rannich pochuzkach za zvirenou. Pry ho ani mouchy tse-tse nemohly odradit. Mimochodem, jestli si myslite, ze moucha tse-tse vypada jako moucha tak pozor, neni to pravda, vypada spis jako ovad a kouse jako das.