úterý 28. srpna 2007

Johannesburg

Často mě napadá jak si asi představujete Johanneburg.

Když jsem poprvé viděla JAR, byla jsem zklamaná, že to tady nevypadá ani trošku tak, jak jsem si to představovala. Všechno bylo zelené a takové "normální".
Moje představy byly krapet exotičtější a hlavně zcestné. Očekávala jsem něco jako zažloutlé pláňe, po kterých se proháněl Vinetů. :)
Snažila jsem se všemožně vyfotit normální život v JNB, ale bohužel, kdo to tady zná, ví, že to vůbec není lehké.
Kvůli vysoké kriminalitě se zde život odbývá za vysokýmy a dráty obehnanýmy zdmy. Obchodní centra, které bujně rostou všude doma, jsou tu nezbytností a často i středem veškerého dění. V takových mega centrech jsou pak divadla, kina, restaurace... cokoliv na co si vzpomenete. V poslední době se snaží budovat i centra, která mají hlídaný open air prostor, kde pak simulují to, co my z Evropy známe jako ulice s obchody a kavárnami. Takové místa jsou velmi populární, ale jen v období, kdy není příliš horko, ponevač pak se zase všichni stáhnou do klimatizovaných obchodních monstr-center.
Na rozdíl od Evropy, nebo chcete-li ČR, nemá JAR problém s prostorem. Místa je tu dost, a tak často pozemek naležící k jednomu domu je až přespříliš veliký. Neumím si představit, jak je možné některé mega zahrady vůbec zcela využít?
Domy jsou prostorné, špatně teplené s obrovskýmy halami, obýváky co nikdo nepoužívá a s nezbytnou terasou, která je středobodem všeho dění.
Představíte-li si ulici, na které jsou tři takové domky, řekla bych, že vám bude trvat nejmíň 10 minut než přejete z jednoho konce na druhý. 10min! Vzpomínám si, že za doby co jsem pravidelně jezdila vlakem do školy, jsem měla spočteno, že od našeho domu k nádraží je to přesně 12min svižné chůze. Některé čtvrti jsou pak rozplizlé široko daleko a průměr obyvatel na metr2 je směšně malý.
Nebyla bych o tom mluvila, kdyby se tu teď neřešil jeden velký problém. Doprava turistů, co přijedou sledovat MF 2010. Řešení tohohle logistického oříšku budu s nadšením sledovat, ponevač si neumím představit jak budou navrhovat zastávky autobusů v místech jaké jsem právě popsala. :)
JNB zápasí ještě s jedním zajímavým problémem. Jak známo JNB je obchodním centren JAR a všechny větší firmy i ty co chtějí něco znamenat se snaží mít kanceláře v "dobrých" lokalitách města. Důvody čistě africké budou: menší kriminalita, relativně malá ranní dopravní zácpa, blízko k místům, kde se dá parkovat, jíst apod. Tímto se zvedla poptávka v několika čtvrtích a výsledek je stavební boom.
Nevím jak je to možné, ale zdá se, že teď několik let po té co se postavilo mnoho a mnoho budov se přišlo na to, že kanalizace, přípoje vody, plynu a elektriky nejsou na takové množství dělané a pochopitelně začaly dělat problémy. Některé čtvrti jsou často celý týden bez vody. V zimě kdy všichni topí o život vypínají elektriku od 17 do 5 rano apod. Prozatím se neví kdo a jak to bude řešit, ale určitě to bude zajímavé sledovat.
Afrika vás nikdy nezklame, pokud hledáte historky nad kterýmy zůstává rozum stát.

neděle 26. srpna 2007

Mamčiny narozeniny

Mamča měla včera narozeniny. Jak už to tak bývá opět jsme se minuly v kyberprostoru. Já měla čas jen ráno a ona jen odpoledne. Co se dá dělat.

Mami, všechno nejlepší!!!!

Koukla jsem do počítače a hleda nějaké mamčiny fotky a hle nějake přece jen mám...

středa 15. srpna 2007

Dračí hory a Kleopatra

Minulý čtvrtek jsme slavili státní svátek a tak se minimálně polovina Johannesburgu vydala směrem na jih, aby si lépe vychutnal 30C vedra.
Ian a já jsme měli už delší dobu v plánu si někam vyrazit sami dva a tak jsme strávili 4 dny v provincii KwaZulu-Natal v Dračích horách. Tedy pokud bych chtěla držet krok s dobou měla bych je nazývat novým jménem uKhahlamba, v překladu bariéra z oštěpů. Dračí hory jsou jedny z mála pohoří v JAR. http://en.wikipedia.org/wiki/Drakensberg Z jedné části tvoří hranici mezi JAR a Lesotho. Pokud jsem to správně pochopila tak někdy, hluboko v historii, došlo k posunu plošin pod těmito horami a tak jsou jedny vysoké, špičaté a skalnaté a ty druhé jsou o polovinu nižší, kopečkovité a porostlé trávou. Pro turisty je to hotový ráj. Nějvyšší hora Thabana Ntlenyana má 3,482 m. To se rozumí, že tam jsme nelezli, ale vymysleli jsme lepší variantu: letěli jsme se na ní podívat helikoptérou.



Někde tam pod horami je usedlost jménem Kamberg, kde úplně poslední farma, která pak hraničí s národním parkem, je Kleopatra. http://www.cleomountain.com/ Vlastní ji Richard a Mouse, kteří jak nám řikali jí zdědili od svého pra, pra, pra, pradědy. Richard je výučený kuchař a Mouse je disajnérka pokojů. Už nějakou dobu jsme s dekorací našeho domku na mrtvém bodě a tahle návštěva nám poskytla několik zajímavých tipů. Tak například už teď víme, že musíme nutně zakoupit několik cedníku a struhadel k výrobě báječného světla pro kuchyň.

Každý večer jsme měli šestichodou večeři, před kterou nám Richard povyprávěl jak co vařil a jake suroviny použil... mňam, mňam. Všichni jsme měli problém do sebe nasoukat, všech šest chodů, ale poněvač to bylo moc dobré, většina talířů se vracela do kuchyně prázdných. Počítám s tím, že úplně každý host si pak zakoupil kuchařku mistra Richarda. Není divu, že jsme pak přes den běhali po skalách jako kamzíci, abychom spálili co nejvíce kalorií a na večer byli opět fit.

Určitě se opakuju, ale v zimním období tady neprší a už asi dobrý měsíc ani nekáplo. Proto je tady spousta požárů, zejména suché trávy. Několikrát za den, jsme se brodili spaleništi a takhle jsme pak vypadali. Moje tenisky to bohužel už nerozdychaly a i když jsem je prala už několikrát jsou stále paličatě šedo-černé.
Zapoměla jsem říct, ze v Provincii KwaZulu proběhlo nejvíce vojenských střetnutí mezi britskými vojáky a bojovníky Zulu v roce 1879. Proto je v okolí taky spousta památníků. Máme v plánu si je všechny prohlídnout při přístím výletu. Takže Vám už teď slibuju další info o tom jak vypadá Isandlwana, kde to britové totálně projeli a 1000 jejich vojáku bylo pobito Zuluy. A pak hlavně jak vypadá Rorkes drift, kde to zas schytali Zuluové, i když jich bylo 4000 proti 42. Moc ráda bych navštívila i Ulundi /v zuluštině Nebesa/bývalé sídlo Zuluského krále Cečvaja, kde se svedla rozhodující bitva mezi Zulu a brity, ale prý tam není dneska nic k vidění než holé pláně. Jaká škoda!
Více obrázků je tady, ale zatím jsem nevykoumala jak to uložit tak pěkne jako Soňka....

pondělí 6. srpna 2007

Nostalgie

V sobotu večer jsme pozvali na večeři pár známých. Díky naší posedlosti kuchařkami od Sharon Glass, jsme strávili páteční večer horečnou debatou o tom co budem kuchtit. Nakonec jsme se dohodli na "skromném" čtyřchodém jídle, které nám zabralo celou sobotu, včetně nákupu misek na dezert, kterých jsme neměli potřebný počet - 11 :).
Vše připraveno, po bytě se line příjemná vůně, oheň v krbu praská, svíčky hoří a Ian přehrává jednu hitovku za druhou. Konečně přišli naši hosté. Některé z nich mám tu čest poznat poprvé. Netrvalo dlouho a přišla obligátní otázka "Jak se ti líbí JAR?" Na čež automaticky odpovídám "děkuji, velmi se mi zde líbí". Následuje další velmi častá otázka "Nestýská se ti?" - "ano, stýská". Pak ale přišla nečekaná otázka "A po čem se ti stýská?". Tiše sedím a přemýšlím o záludnosti té otázky. Předpokládá se, že tady nikomu nic nemůže chybět? Nebo mám po pravdě odpovědět, že mi chybí sníh, procházky po městě, MHD, smrky a jedle, vršky hor, čaj se sirupem, nedělní černobíle filmy a čert ví co ještě. Nic z toho by jim asi mnoho neřeklo, takže diplomaticky odpovím, že mi chybí příbuzní a kamarádi.
Po pravdě právě teď se mi stýská po nedělích. Typická Frýdlatnská neděle je spojená s vůní cibulky, sičením papiňáku, bzučením sekačky na trávu a lelkovaním po bytě. Okolo oběda, který je spolehlivě okolo 12 hod se v televizi objeví příjemná paní hlasatelka a oznámí nám, že přávě uvedou x-tý díl Nemocnice na kraji města. Už několik let žádná změna v tomhle víkendovém rituálu.
Pražská neděle se liší v tom, že auta se nemyjí před domem, ale sousedi se za sluněčných dní sejdou ve frontě na nejblizší myčce. Při ceste s košem, lze v každém patře přesně identifikovat co má kdo na oběd. A hlavně víkendový výlet do supermarketu! "Domů, do Podolí, do p--, je mi smutno!"
Naše minulá neděle proběhla po africku. Ranní zbrklé vstávání, rychle proběhnout bytem, po cestě ukoupit nějaký ten toust, místo čaje si srknout Roibbos, otřást se nad tím jak je trpký. Nasadit si slip-slops, což je africká variace na botky "žabky" a hurá do auta. Podle chuti se pak přesunujeme od jedněch známých ke druhým, v přesně odměřených intervalech mezi zápasy rugby či kriketu. Tuto neděli se nic nehrálo, tudíž jsme se vydali na lov umění. Ranní Art in the park, který se pořádá, každou první neděli v měsíci jsme absolvovali bez větších výdajů. Odvezli jsme pouze maličkého hrocha z pálené hlíny. Nasledovala honba za perfektním obrazem pro jídelnu. Mezi 10 a 17 hod jsme ujeli několik desítek kilometrů, navštívili nespočet galerií, píchli jsme přední levé kolo a to vše pro obraz čili-papričky, který jsme koupili pouze proto, že má zajímavý rám, dva pidi obrázky z recyklovaného materiálu a jednu zadumanou holku.
Večer jsme zbití padli na gauč, přecpali jsme se take-away pizzou a zbytek energie jsme vyčerpali snahou uhodnout kdo to schytá v dalším díle Prison break.
Komu by se nestýskalo?

Zahrada

Jsme přesně uprostřed kruté jihoafrické zimy. Teploty rapidně klesly na 25-15C a někteří z nás se museli smířit s tím, že je třeba mít při ruce dobrý svetr.
Výborný čas na plánování zahrady! Požadavky rozeslány, pohovory ukončeny, rozpočet stanoven, čili nezbývá než trpělivě čekat. A na to já moc nejsem.
Dneska jsem požádala zahradníka Ronnieho, aby nám prořezel jeden přerostlý keř. Chudák řezal tak zuřivě, že se pod ním zbortil žebřík a při pádu ten neštasný keř zlomil.
Já myslím, že tahle historka ilustruje docela přesně mé dobré úmysly, které mají bohužel nepěkné konce.
Proto jsem se rozhodla sednout si na ruce a pokud možno na zahradu vůbec nevycházet. Pro případ, že by se v budoucnu mělo přihodit další podobné neštěstí, jsem si na památku vyfotila to, co nám ještě ze zahrady zbylo.

středa 18. července 2007

Knížky….

Posledních pár týdnů jsem měla opravdu veliké štěstí na výborné čtení.

Z Čech jsem si dovezla Směšné Lásky od Kundery. Krásně volené česká slovíčka, které se hned tak v každé knížce nevidí. Jedna povídka lepší než druhá!
Opravdu doporučuji přečíst. Jen mě rozesmutnilo, že se autor na poslední chvíli rozhodl vynechat povídku Já, truchlivý Bůh, na kterou jsem se tolik těšila. Inu, budu doufat, že se k ní snad ještě někdy dostanu.

No ale hlavně vám chci napsat o knížce The poisonwood bible od Barbary Kingsolver. Hledala jsem úplně všude, ale zatím to v čechách nevyšlo, ačkoliv je to z roku 1998.[1] Autorka je američanka, která s rodiči strávila část dětství v /tehdy/ belgickém Kongu, proto je celý příběh tolik věrohodný.
První kapitola začíná popisem pralesu, kterým se prodírají čtyři postavy. Jedna starší žena a za ní v řadě tři děvčata. Je to jediný kousek knížky, který není psán v první osobě a navede pocit pravě prožité životní katastrofy. Všechny ostatní kapitoly jsou výtahy z deníku 4 dcer amerického misionáře Nathana a Orleanny Price, kteří se rozhodli vést po jeden rok křesťanskou misii v maličké vesničce Kilanga v Belgickém Kongu.
Nejmladší Ruth May je na začátku knihy 5 let. Dvojčata Leah a Adah jsou 14ti leté a
nejstarší Rachel je 15. Nikdo z nich nemá nejmenší tušení do čeho jdou a přeze všechnu snahu, nejsou schopni se vyrovnat s životem v „divočině“. Jejich přirozený pohled na život se mění ze dne na den, jak se musí přizpůsobovat novému prostředí. Od první kapitoly je jasné, že něco nedopadne dobře. Hlavní vina leží na hlavě rodiny, která je nebezpečím sama o sobě. Bigotní důvěra v Boha a jeho cesty vede Nathana k rozhodnutím, která ohrožují všechny kolem něj. On ale věří, že toto je jen zkouška, kterou musí všichni podstoupit – volky či nevolky. Jeho neochota a neschopnost se vmyslit do naturelu vesnice jej čím dál více vzdaluje od úspěchu jeho mise. Jeho neutuchající nátlak na jeho ovečky k pokřtívaní v řece, které se všichni bojí poněvač je plná krokodýlů, jej nakonec bude stát příliš mnoho.
I ty nejstrašnější příhody jsou popisovány neposkvrněnýma očima dětí. Jeden váha má –li se smát nad lehkostí a humorem jejich myšlenek nebo být smutný z toho co se vlastně dozvídá.
Příběh téhle rodiny nekončí pohádkově, a důsledky jejich několikaletého pobytu v Kilanze si pak jednotlivé postavy ponesou dál do svého života o němž se píše v druhé polovině knížky.
Pro neznalce, mezi než se počítám, je zde velice dobře popsán průběh posledních let belgického Konga, jeho první národní volby, příběh Patrice Lumumby, Mobutiho despotická vláda a proměna v republiku Zaire.
Pak-li že si to hodláte obstarat v angličtině, chci vás předem varovat, že to není lehké čtení. Na rozdíl od obyčejných knížek s obyčejnými anglickými slovy, je tahle prošpikovaná slovíčky jako LUGUBRIOUS – truchlivý, PROFLIGACY – marnotratnost, BELLIGERENT – útočný, CESSATION – zastavení, OBLITERATE – vyhladit, SALUBRIOUS – zdraví prospěšný, PETER OUT – doznívat..., které se, věřte nebo ne, běžně nepoužívají a tak vám bude zapotřebí dobrý slovníček.
Je to příklad knížky, kde na každé stránce je něco důležitého. Mě například z celé knížky utkvělo v hlavě dilema matky, která se musí v setině sekundy rozhodnou, které ze svých čtyř dětí zachrání z domu napadeného dravými pralesními mravenci. Jak a proč se rozhodla Orleanna a co si o tom myslely její dcery si musíte přečíst sami.

Vybrala jsem odstavec z kapitoly o vánočních svátcích v Kongu. Popisuje to Leah, jedno z dvojčat.

„... For Christmas Mother gave us all needlework things. We‘d known not to expect much, and lest we forget, Father‘s Christmas-morning sermon was all about having grace in your heart, which displaces the lust for material things. But still. For a Christmas tree we had a palm frond stuck in a bucket of rocks. As we gathered around it and waited our turn to open our meager, constructive gifts, I stared at that pitiful frond decorated with white frangipani angels going brown around the egdes, and decided the whole thing would have been better off ignored. Even when you’ve recently turned fifteen without a birthday cake, it’s hard to be that mature about Christmas...“[2]

můj překlad:

K vánocům jsme všichni dostali pletené věci. Věděli jsem, že nemáme očekávat mnoho, ale pro případ, že bychom zapomněli, bylo otcovo vánoční kázání celé o tom jak míti Boha v srdci nahradí veškerý chtíč po materiálních věcech. Ale stejně. Za vánoční stromeček jsme měli palmový list zaražený v kbelíku s kameny. Jak jsme se všichni shromáždili okolo něj a čekali až na nás přijde řada rozbalit naše skrovné a účelné dary, civěla jsem na ten žalostný list ozdobený bílými andílky s okraji zbarvenými dohněda, usoudila jsem, že by bylo lépe celou věc raději ignorovat. Přestože jeden právě dovršil patnáctin bez narozeninového dortu, je těžké být natolik dospělý ohledně vánoc.

[1] V tomtéž roce tahle knížka dostala mezi finalisty na Pulitzerovu cenu. http://en.wikipedia.org/wiki/Kingsolver
[2] KINGSOLVER, B., The Poisonwood Bible, ISBN 0-571-20175-X, 1998, str.169

neděle 8. července 2007

Kempování v Botswaně



Spěšně jsem nahrála pár fotek pro babičku než odjede.
Povídání přidám jak nejrychleji to půjde. Slibuju!





pondělí 18. června 2007

není zima, jako zima

například teď v červnu je u nás zima teprve v plínkách. ne všechny stromy jsou ještě zbarvené a málokterý má opadané listy. na to si počkáme až do jara, kdy se o to postarají prudké lijáky a vítr. každopádně teplota se rozmarně kymácí mezi 0C a 20C.
mě, jako odchovanci přetopených bytů, nejvíce čílí zima v domě. "domorodci" totiž svéhlavě věří, že zimní období je mýtus, něco o čem se jim možná někdy i zdálo, ale vybavují si to jen matně.
no bodejď! přibližně 30 letý človíček, žijící v jar zažil 270 měsíců afrických pařáků a jen 90 měsíců, kdy při dobré vůli mohl přes den nosit kraťasy a tričko. v tomto světle se s nimi lze jen těžko bavit o něčem tak nesmyslném jako je topení nebo telepné izolace domů. všimla jsem si, že občas někde v koutku zahlídnu krčit se nějaké to přítopné zařízení, ale kdo by topil? vždyť to stojí tolik peněz a navíc za chvíli je tady jaro!

překvapivě nedávno zapršelo a mě se podařilo udělat několik fotek naší zahrady v zimě.
tady jsou...

africká jména

tuhle jsem se bavila o tom jak slozite se mi pamatujou mistni jmena. tim nechci rict, ze by se mi nelibily, ty co slysim casteji, jsem si i oblibila. naprikla jmena mest - polokwane /polokuány/, knysna /názna/, hluhluwe /šušluuí/. neni to pekne?
o to zajimavejsi to je, kdyz se ke mne dostane i vyznam tech slov. napriklad buluwayo /buluvéjo/ - znamena "misto toho, kdo zabiji s vycitkami". dalsi priklad je egoli /egoli/ - tak brzy prejmenuji johannesburg - "misto, kde se tezi zlato". napada me, jestli treba karvina nema nejake starsi jmeno, ktere by naznacilo nahodnemu turistovi, ze se zde tezi uhli?

casto clovek slysi kolem sebe lidi rikat "je-bo". prosim vas, pro ty co se sem chystaji, to neni nadavka, ale domorody preklad slova "ano, jasne, jo".

pojdme ale k tem jmenum. jsou jmena, ktera si proste neumim zapamatovat. jedinou zahranou je jejich podobnost s nekterymi s ceskych slov. tak si treba pamatuju, ze recepcni ve fitku se jmenuje mhathabile /matabille/. tu tabuli tam ma jako vysitou!
jsou ale i jmena, ktera ani neumim vyslovit. jedina zachrana jsou zkratky. moshidi je mos, bonghile je bongi, rosinah je rosie apod...
uplnou katastrofou je pak prekladani takovych jmen do anglictiny. pak se v obchodech na vas usmiva pani co se jmenuje "krasa", "trpelivost", "mir" .... des, bes !
nahodne jsem pro vas vybrala par jmen, co jsem si vypsala s clanku, kt jsem prave docetla o nynejsim prezidentu zimbabwe rodertu mugabemu.

floence durrant
tanza tsutsunana
enos nkala
dumbutshena enoch
dumiso dabengwa

vypada to jako zmet pismenek, ze jo?

pak ale prijde bomba, jako jmeno ex presidenta zimbabwe "canaan sodindo banana" a ja se opet musim smat.

http://en.wikipedia.org/wiki/Canaan_Banana

at zije afrika a jeji jmena!